Gylfaginning – Gylfiho oblouznění

1 / Král Gylfi vládl v zemi, která se nyní nazývá Švédsko. Vypravuje se o něm, že daroval jedné potulné ženě odměnou za pobavení tolik půdy ve své říši, co by za den a noc vyorali čtyři býci. Ta žena byla z rodu Ásů a jmenovala se Gefjun. Přivedla si čtyři býky ze severu z Jötunheimu – byli to její syni zplození s obrem – a zapřáhla je do pluhu. A pluh vyoral brázdu tak širokou a hlubokou, že země se uvolnila a býci ji odtáhli k západu na moře a zastavili se až v jednom průlivu. Tam Gefjun zemi usadila a dala jí jméno Selund. A tam, odkud země vyšla, zůstalo jezero. Teď se ve Švédsku nazývá Lögrinn a jeho zátoky jsou v Selundu mysy. Toto říká skald Bragi Starý:

Gylfimu čilá Gefjun
žírný odvlékla lán,
až z tahounů se kouřilo,
a zvětšila oň Dánsko.
Na býků čtveru čel
osmero plálo sluncí,
když zelený ten ostrov,
kořist skvělou, táhli.

2 / Král Gylfi byl muž moudrý a znalý kouzel. Tuze se divil, jakými kouzly to Ásové vládnou, že všechno se děje jim po vůli. Přemýšlel, jestli to je jejich přirozenost, nebo to způsobují božské mocnosti, jimž obětují. I vydal se do Ásgardu. Vypravil se tajně a v přestrojení za starce, aby zůstal nepoznán. Leč Ásové byli chytřejší o to, že měli prorocký dar. Věděli o jeho cestě, ještě než přišel, a seslali na něj šálení zraku. A tak, když vstoupil do hradu, spatřil tam palác tak vysoký, že ho sotva celý přehlédl. Střechu měl obloženou zlatými štíty jako šindeli. Takto říká Tjódólf z Hvinu, že Valhala byla pokryta štíty:

Na zádech bdělých mužů
zářný krov síně
Sváfniho se zaleskl,
když soupeř kamení vrhl.

Ve dveřích paláce uviděl Gylfi muže, který se bavil hrou se sečnými noži a měl jich ve vzduchu sedm najednou. Ten se ho hned vyptával na jméno. I řekl, že se jmenuje Gangleri (Znavený chůzí) a že zbloudil na nehostinných stezkách. A žádaje o nocleh, zeptal se, komu patří ten palác. Muž odpověděl, že jejich králi, „ale mohu tě k němu zavést a sám se ho zeptej na jméno.“ A už se první bral do paláce, Gangleri druhý a brána za ním hned zapadla. Spatřil velikou síň s četnými sloupy a spoustu lidí. Někteří se zabývali hrami, druzí popíjeli, jiní byli ve zbrani a bili se. I rozhlédl se a mnohé z toho, co uzřel, mu připadlo k nevíře. Tu pronesl:

Po všech dveřích
pečlivě se rozhlédni,
nežli vejdeš dál;
neboť nikdy nevíš,
kde nepřátelé sedí
v síni na lavici.

Uviděl tři stolce jeden nad druhým, a na každém seděl muž. I zeptal se, jak se tito velmoži jmenují. Muž, jenž ho přivedl, odpověděl, že ten, co sedí na nejnižším stolci, je král. „Jmenuje se Vysoký, další se jmenuje Stejně vysoký a nejvýše sedí Třetí.“ A Vysoký se příchozího již ptá, má-li ještě nějaké přání; jídla a pití nechť si jako všichni, kdo přijdou do paláce Vysokého, nabídne dle libosti. Gangleri řekl, že nejprve chce klást otázky, pakliže se mezi nimi najde nějaký moudrý muž. Na to mu Vysoký opáčil, že odtud nevyvázne živ a zdráv, nebude-li sám ještě moudřejší.

A zůstaň stát,
dokud se tážeš;
sedí, kdo odpovídá.

3 / Gangleri započal takto svoji řeč: Kdo je nejvyšší či nejstarší ze všech bohů? Vysoký praví: Ten se v naší řeči zve Praotec, ale ve starém Ásgardu měl dvanáctero jmen. První je Praotec, druhé Herran či Herjan, třetí Nikar či Hnikar, čtvrté Nikud či Hnikud, páté Fjölni, šesté Óski, sedmé Ómi, osmé Biflidi či Biflindi, deváté Svidur, desáté Svidri, jedenácté Vidri, dvanácté Jálg či Jálk. Gangleri se ptá: Kde se onen bůh nachází a jakou má moc a jaké slavné činy vykonal? Vysoký praví: Žije po všechny časy a vládne celé své říši a řídí veškeré věci, velké i malé. Tu pronesl Stejně vysoký: Vytvořil nebe i zemi a vzduch a všecko, co tam náleží. Tu pronesl Třetí: Největším jeho činem však je, že vytvořil člověka a dal mu ducha, jenž bude žít a nikdy nepomine, i když tělo zetlí na prach anebo shoří na popel; a všichni lidé, kteří mají pravou víru, budou žít a přebývat u něho v místě, jež se nazývá Gimlé či Vingólf, kdežto špatní lidé přijdou k Hel a odtud do Niflhelu, to jest hluboko dolů do devátého světa. Pak se Gangleri zeptal: Co dělal předtím, než byly vytvořeny nebe a země? Vysoký odpovídá: Tehdy byl u mrazivých obrů. 4 / Gangleri se zeptal: Co bylo na počátku a jak vše vzniklo? A co bylo předtím? Vysoký odpovídá: To, co se říká ve Védmině písni:

Na úsvitu věků
nebylo nic,
nebylo písku ni moře
ni chladných vln;
nebyla země
ni nebe nad ní,
jen pustá hlubina
zela bez travin.

Tu pronesl Stejně vysoký: Mnoho věků předtím, než byla stvořena země, vznikl Niflheim. V jeho středu je studně zvaná Hvergelmi a odtud vyvěrají řeky, které se jmenují takto: Svöl, Gunntrá, Fjörm, Fimbultul, Slíd a Hríd, Sylg a Ylg, Víd, Leiptr; Gjöll protéká kolem mříží Helu. Tu pronesl Třetí: Nejdříve však byl onen svět na jihu, jenž se zve Múspell. Je jasný a horký. Ta končina plane a žhne a není k obývání pro ty, co jsou tam cizí a nemají tam domov odevždy. Na hranici Múspellu sedí ten, jenž se jmenuje Surt, a střeží jej. Má hořící meč a na konci světa vytrhne do boje a bude plenit a zvítězí nad všemi bohy a sežehne celý svět ohněm. Jak se praví ve Vědmině písni:

Surt přijíždí z jihu
se zhoubcem stromů,
sluncem se mu blyští
meč zcizený bohům.
Skály se řítí,
s běsy se hroutí,
muži putují k Hel,
pukají nebesa.

5 / Gangleri se otázal: Jak se stalo, že vznikl lidský rod a lidé se rozmnožili? Vysoký pravil: Když ony řeky, které nazýváme Élivágy, dospěly tak daleko od svého pramene, že jedovatě mrazivá voda, jež v nich proudila, ztuhla jako struska tekoucí z ohně, vznikl led. A jak se led zastavil a netekl dál, pokryl se jinovatkou, a i vlhkost stoupající z jedovatiny mrzla v jíní, a jíní se ukládalo vrstvu po vrstvě až k zejícímu jícnu hlubiny Ginnungagapu. Nato pravil Stejně vysoký: Ta část Ginnungagapu, která směřovala k severu, se vyplnila tíží a vahou ledu a námrazy, z nichž táhlo vlhko a studený van, kdežto jižní část projasňovaly jiskry a oharky vyletující z Múspellu. Nato pravil Třetí: Jako z Niflheimu vycházel chlad a všecka nehostinnost, tak bylo vše směrem k Múspellu horké a jasné, ba i v Ginnungagapu bylo teplo jako za bezvětří. A když se horký van setkal s jíním, to počalo tát a kapat, a z kapek vody povstal silou sálajícího žáru život a vznikla bytost podobná člověku. Nazývala se Ymi, ale mraziví obři jí říkají Aurgelmi, a od něho pocházejí jejich rody – hrímtursové, jak se říká v kratší Vědminé písni:

Všechny vědmy
z Vidolfa pocházejí
a čarodějci vzešli
z Vilmeida,
kouzel znalce
Svarthtifdi zplodil
a otcem obrů
Ymi první je.

A zde říká obr Vaftrúdni toto:

Vyronily Élivágy
z jedu ledu kapky,
rostly, až z nich povstal obr.
Z něho vzešly
všechny naše rody,
toť prapůvod všech svárů.

Tu pravil Gangleri: Jak z něj vyrostla pokolení, či jak se stalo, že vznikli ještě další lidé? A domníváte se, že ten, o němž jsi nyní vyprávěl, je bůh? Vysoký odpovídá: Nikterak jej nepovažujeme za boha. Byl zlý a stejně tak všichni jeho potomci. Nazýváme je hrímtursové. Ale vypráví se, že když spal, potil se, a tu mu pod levou paží vyrostli muž a žena a jedna jeho noha zplodila s druhou syna. Tak vznikla pokolení hrímtursů. Onoho starého hrímturse nazýváme Ymi. 6 / Gangleri se zeptal: Kde Ymi bydlil a z čeho žil? Vysoký odpovídá: Další, co vzniklo, když jíní tálo, byla kráva zvaná Audhumla. Z jejích struků vytékaly čtyři mléčné řeky a těmi Ymiho živila. Gangleri se zeptal: Čím se živila ta kráva? Vysoký praví: Olizovala ojíněné kameny, které byly slané. Prvního dne, kdy je lízala, vyvstaly večer z kamene lidské vlasy, druhého dne lidská hlava a třetího dne tam byl celý muž. Nazývá se Búri. Byl krásného vzhledu, velký a silný. Zplodil syna, jenž se jmenoval Bor. Ten pojal za ženu Bestlu, dceru obra Böltorna, a měli spolu tři syny. Jeden se jmenoval Ódin , druhý Vili, třetí Vé. A já věřím, že tento Ódin a jeho bratři jsou vládci nebes a země. Domníváme se, že tj. jeho jméno. Tak se jmenuje největší a nejznamenitější muž, kterého známe, a tak ho jistě můžete nazývat i vy. 7 / Tu pravil Gangleri: Jak se mezi sebou pohodli a kteří z nich byli silnější? Vysoký odpovídá: Synové Borovi zabili obra Ymiho. A když padl mrtev, vyteklo z jeho ran tolik krve, že v ní utopili všechen rod hrímtursů až na jednoho, jenž vyvázl se svou cháskou. Toho nazývají obři Bergelmi. Vstoupil se svou ženou do žlabu a v něm se zachránili. Z nich pocházejí nová pokolení hrímtursů, jak se zde říká:

Bezpočet zim
před stvořením země
byl Bergelmi zrozen.
První, co vzpomínám,
je vzpurný obr
ve žlabu ležící.

8 / Tu řekl Gangleri: Co si pak počali synové Borovi, když věříš, že jsou bohy? Vysoký dí: O tom bych mohl dlouho vypravovat. Odnesli Ymiho doprostřed Ginnungagapu a udělali z něj zemi – z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných kostí. Nato pravil Stejně vysoký: Moře udělali z krve, která mu tekla z ran a volně se rozlévala, a sevřeli jím zemi. Obklopili ji mořem kolem dokola a všichni soudí, že je nelze přeplout. Nato pravil Třetí: Vzali také jeho lebku a udělali z ní nebe a to postavili čtyřmi cípy na zemi a pod každý roh posadili skřítka. Ti se jmenují takto: Austri, Vestri, Nordri, Sudri (Východní, Západní, Severní, Jižní). Poté pochytali oharky a jiskry, které vyvrhovány z Múspellu létaly vzduchem, a zasadili je uprostřed Ginnungagapu vysoko i níže na nebe, aby osvětlovaly nebesa a zemi. Všem ohnivým tělesům vykázali místo, některým na nebi, jiná volně létala pod nebem, ale i jim stanovili místo a vyznačili dráhu. Ve starém mudrosloví se říká, že podle nich se začaly rozlišovat dny a noci a počítat roky. Toto se vypráví ve Vědmině písni:

Neznalo slunce,
kde sídlo má,
nevěděl měsíc,
jakou má moc,
neznaly hvězdy
na nebi své místo.

Tak tomu bylo předtím, než se toto stalo. Gangleri pravil: Veliké zvěsti to slyším. Věru nesmírné dílo to je a důmyslně provedené. Kterak byla uzpůsobena země? Vysoký odpovídá: Zvenčí je do kruhu a kolem ní se rozkládá hluboké moře. Kraje při pobřeží dali do obývání obřím rodům. Uvnitř země pak postavili kolem celého světa na ochranu před obry val. K jeho-stavbě použili řas obra Ymiho a hradiště nazvali Midgard. Vzali také jeho mozek a vyhodili ho do vzduchu a udělali z něj oblaka, jak se zde říká:

Z Ymiho masa
země stvořena byla
a z jeho krve moře,
z kostí skály,
stromy z vlasů
a z lebky nebe.

Z jeho brv zbudovali
bozi vlídní
lidem Midgard;
z jeho mozku
mraky chmurné
po obloze plují.

9 / Tu pravil Gangleri: Vskutku se mi zdá, že hodně dokázali, když vytvořili zemi a nebe, rozsadili slunce a nebeská tělesa a rozlišili den a noc. Ale odkud se vzali lidé, kteří svět obývají? Vysoký odpovídá: Když synové Borovi šli jednou po mořském pobřeží, našli dva kmeny. I zvedli je a stvořili z nich lidi. Jeden jim dal dech a život, druhý rozum a pohyb, třetí podobu, řeč a sluch i zrak. Dali jim též oděv a jméno. Muž se jmenoval Ask (Jasan) a žena Embla (Jíva?). A z nich pošlo lidské plémě, jemuž bylo dáno obývat Midgard. Potom si zbudovali uprostřed světa hrad, který se zve Ásgard. (My jej nazýváme Trója.) Tam se bohové a jejich rody usídlili a od té doby se událo mnoho věcí a změn na zemi i ve vzduchu. Jest tam jedno místo, které sluje Hlidskjálf. Tam když Ódin usedl na trůn, obezřel celý svět a viděl, co každý dělá. Proto všechno věděl. Jeho žena se jmenovala Frigg, dcera Fjörgvinova, a z nich pochází pokolení, které nazýváme rodem Ásů a jež obydlelo starý Ásgard a panství k němu přilehlá. Celý tento rod je božského původu. On se proto smí nazývat Praotcem, ježto je otcem všech bohů i lidí a všeho toho, co jím a jeho mocí bylo dokonáno. Země byla jeho dcerou i ženou. S ní zplodil svého prvního syna a to je Ásatór. Ten je nadán mocí a silou jíž vítězí nad každým tvorem. 10 / V Jötunheimu bydlel obr, jenž se jmenoval Nörfi či Narfi. Měl dceru a ta se jmenovala Noc. Byla černá a tmavá, jak příslušelo jejímu rodu. Provdaná byla za muže jménem Naglfari. Jejich synem byl Aud. Poté byla provdaná za muže, jenž se jmenoval Ánar. Jejich dcera se jmenovala Země. Naposledy měla za muže Dellinga, který byl z rodu Ásů. Jejich synem byl Den. Byl světlý a hezký po svém otci. Tehdy povolal Praotec Noc a Den, jejího syna, dal jim dva koně a dva vozy a vyslal je na nebe, aby objeli každý den zemi. Nejprve jede Noc s koněm, jenž se zve Hrímfaxi a každé ráno zkrápí zemi kapkami pěny z udidla. Kůň, kterého má Den, se jmenuje Skinfaxi, a zář jeho hřívy osvětluje všechen vzduch i zemi. 11 / Tu pravil Gangleri: Jak Praotec řídí chod slunce a měsíce? Vysoký říká: Muž jménem Mundilfari měl dvě děti. Byly tak hezké a líbezné, že syna nazval Měsíc a dceru Slunce a provdal ji za muže jménem Glen. Leč bohové se rozhněvali nad jeho opovážlivostí a oba sourozence vzali a vyzvedli na nebe a poručili Slunci vést koně táhnoucí vůz se sluncem, stvořeným bohy k osvětlení světa ze žhavého oharku, jenž odletěl z Múspellu. Koně se jmenují Árvak a Alsvid. Pod plece koní připevnili bozi dva dmýchací měchy, aby je ochlazovaly; těm se v některých rčeních říká železný mráz. Měsíc řídí chod měsíce a určuje, kdy ho přibývá a kdy ubývá. Vyzvedl ze země dvě děti jménem Bil a Hjúki, když šly od studny zvané Byrgi a nesly na ramenou vědro Saeg na břevnu zvaném Simul. Jejich otec se jmenoval Vidfinn. Tyto děti od té doby Měsíc provázejí, jak lze viděti i ze země. 12 / Tu pravil Gangleri: Slunce jede opravdu rychle, skoro jako by je poháněl strach. Ani kdyby se bálo vlastní smrti, nechvátalo by víc. Vysoký odpovídá: Není divu, že ujíždí tak kvapně. Má v patách pronásledovatele a nezbývá mu než před ním prchat. Gangleri se otázal: Kdo to je, že mu působí takové nesnáze? Vysoký praví: Jsou to dva vlci. Jeden běží za sluncem a jmenuje se Skol. Toho se bojí a ten je také jednou chytí. Vlk, který běží před sluncem, se jmenuje Hati, syn Hródvitniho, a chce chytit měsíc. To se také stane. Gangleri se otázal: Z jakého rodu ti vlci pocházejí? Vysoký praví: Na východ od Midgardu, v neproniknutelném lese řečeném Železný, žije obryně. Ten les obývají nestvůrné ženy, kterým se podle lesa říká Železné. Stará obryně rodí a vychovává jako syny mnoho obrů, všechny v podobě vlkodlaků, a odtud pocházejí také tito vlci. Vypráví se, že z jejich rodu je nejsilnější Mánagarm. Sytí se krví všech mrtvých lidí a ten zhltne měsíc a bude dštít krev na nebe a celé ovzduší. Tím pozbude slunce svůj jas a větry zneklidní a zadují ze všech stran. Toto se říká ve Vědmině písni:

Babice žije
v Železném lese,
rodí tam na východě
vlčí plémě.

Z něho vzejde zkáza,
zhoubce měsíce,
ten v podobě stvůry
světlo zhltne.

Krmí se temnou
krví zahynulých,
sídla bohů
rudě barví.
Slunce se tmí,
nastává čas
vražedných smrští.
Ví někdo víc?

13 / Pak se Gangleri zeptal: Vede nějaká cesta ze země na nebe? Vysoký se zasmál řka: Jaká nemoudrá otázka. Což ti ještě nikdo neřekl, že bozi zbudovali ze země na nebe most, jenž se zve Bifröst? Zajisté jsi ho už viděl, ale asi mu říkáš duha. Je trojbarevný a převelice pevný a byl vytvořen s větším umem a dovedností nežli jiná díla. Ale jakkoli je pevný, přece se zboří, až obři z Múspellu vyrazí do boje a pojedou přes něj. A jejich koně přeplavou mohutné řeky, aby se dostali vpřed. Gangleri pravil: Nezdá se mi, že bozi postavili most dost spolehlivě, jestliže se zboří. Vždyť, mohou přece vše udělat, jak jim jejich vůle velí. Vysoký pravil: Bozi si nezaslouží být za toto dílo káráni. Bifröst je dobrý most, ale na tomto světě není věci, která odolá, až začnou synové Múspellu plenit. 14 / Pak se Gangleri otázal: Jak si Praotec počínal, když budoval Ásgard? Vysoký pravil: Nejprve dosadil vládce a vyzval je, aby spolu s ním určovali osud lidí a rozhodli o uspořádání celého hradu. Dělo se tak na prostranství uprostřed hradeb, zvaném Idská planina. Prvním jejich činem bylo vybudovat svatyni, kde stojí dvanáct jejich stolců, kromě trůnu náležejícího Praotci. Je to nejlépe postavený a největší dům na zemi. Zvenčí i uvnitř je všecek jako z ryzího zlata. Tam je, jak se vypráví, Gladsheim, Domov radosti. Postavili ještě jinou síň, a to božnici, která patřila bohyním a byla překrásná. Tento dům nazývají lidé Vingólf. Poté vystavěli dům, do něhož umístili výheň, a k ní zhotovili i kladivo, kleště a kovadlinu a všechno ostatní náčiní. A obráběli kov a kámen a dřevo, a zejména hojnost kovu zvaného zlato, takže všechno nářadí a zařízení měli ze zlata. Celý tento věk se nazývá zlatý, a byl porušen až příchodem žen z Jötunheimu. Nakonec bozi zasedli na své stolce a zahájili své soudy a vzpomenuli toho, jak v prsti a hluboko v zemi počali žít skřítci jako červi v mase. Neboť skřítci vznikli ze všech tvorů nejdříve, nabyli života v těle Ymiho a byli tehdy červy. Ale z rozhodnutí bohů se jim dostalo lidského rozumu i lidské podoby, leč přesto žijí v zemi a ve skalách. Nejvyšší z nich byl Módsogni a druhý Durin. Toto se vypráví ve Vědmině písni:

Tu světa vládci
k soudu zasedli,
přesvatí bozi
přísně rokovali,
kdo že to stvořil
skřítků čeleď
z krvavého moře,
z kostí Bláinových.

Stvořeni byli
skřítci v zemi
k podobě člověka,
jak Durin pravil.

A tato jména skřítků vědma vypočítává:

Nýi a Nidi,
Nordri, Sudri,
Austri, Vestri,
Altjóf, Dvalin,
Nár a Náin,
Níping, Dáin,

Bífur, Báfur,
Bömbur, Nóri,
Óri, Ónar,
Óin, Mjödvitnir,
Vigg a Gandalf,
Vindalf, Torin,
Fíli, Kíli,
Fundin, Váli,
Tró, Tróin,
Tekk, Lit a Vitr,
Ný, Nýrad,
Rekk, Rádsvid.

Také toto jsou skřítci a bydlí v kamenech, kdežto ti první v zemi:

Draupni, Dolgtvari,
Hár, Hugstari,
Hledjolf, Glóin,
Dóri, Óri,
Dúf, Andvari,
Heptifili,
Hár, Svíar.

A tito přišli ze Svarinského vrchu do Aurvangů na Jarské pláni, a z nich pochází Lofar. Jejich jména jsou:

Skirfi, Virfi,
Skáfid, Ái,
Alf, Yngvi,
Eikinskjaldi,
Fal, Frosti,
Fid, Ginnar.

15 / Pak pravil Gangleri: Kde je hlavní posvátné místo bohů? Vysoký odpovídá: U jasanu Yggdrasilu. Tam mají bozi za úkol konat každý den soudy. Gangleri se zeptal: Co se o tom místě vypravuje? Tu pronese Stejně vysoký: Tento jasan je ze všech stromů největší a nejkrásnější. Jeho větve se klenou přes celý svět a sahají až na nebe. Tři kořeny drží strom zpříma a rozkládají se do daleka. Jeden je u Ásů, druhý u hrímtursů, kde kdysi zela hlubina Ginnungagap. Třetí leží nad Niffheimem a pod ním je studně Hvergelmi a had Nídhögg kořen zdola ohlodává. Pod kořenem, který vede k hrímtursům, je Mímiho studně, v níž se skrývá moudrost a poznání. Ten, jemuž studně patří, se jmenuje Mími. Oplývá věděním, ježto pije ze studny rohem Gjallarhornem. Sem přišel Praotec a žádal o doušek ze studně, a dostal jej, až když do ní uložil jako zástavu své oko. Toto se vypráví ve Vědmině písni:

I to vím, Ódine,
kdes oko ukryl:
v Mímiho studni
mnoho proslavené.
Za ranního úsvitu
upíjí Mími
ze zástavy vládce.
Ví někdo víc?

Třetí kořen jasanu leží v nebi a pod ním je ona vysoce posvátná studně, která sluje Urdino zřídlo. Tam mají bozi své sudiště a každý den se tam sjíždějí po Biföistu, jemuž se též říká Most Ásů. Koně Ásů se jmenují takto: nejlepší je Sleipni, ten patří Ódinovi a má osmero nohou, druhý je Glad, třetí Gylli, čtvrtý Glen, pátý Skeidbrimi, šestý Silfrintopp, sedmý Sini, osmý Gísl, devátý Falhófni, desátý Gulltopp, jedenáctý Léttfeti. Kůň Baldrův byl upálen společně s ním a Tór na soud chodí pěšky a brodí se přes řeky, které mají tato jména:

Körmt a Örmt
a Kerlaugy dvě,
ty musí přebrodit
Tór dennodenně,
když na soud jde
k jasanu Yggdrasilu,
neboť Most Ásů
ohněm plane,
až svaté vody vřou.

Tu se Gangleri zeptal: Což na Bifröstu hoří oheň? Vysoký praví: Ta červeň, co vidíš v oblouku, to je hořící oheň. Mraziví a skalní obři by se neprodleně vydali do nebe, kdyby směl Bifröst přejít každý, kdo chce. Na nebi je mnoho skvělých míst a všechna jsou pod božskou záštitou. U studně pod jasanem je krásná síň a z té vycházejí tři panny, které se jmenují Urd, Verdandi a Skuld. Tyto panny určují lidem běh života a nazýváme je norny. Jsou ještě jiné norny, které přicházejí určit život všem novorozeným dětem. Ty jsou dílem božského původu, dílem z rodu álfů, anebo z rodu skřítků, jak se říká na tomto místě:

Různého původu,
pravím, norny jsou,
rozličný mají rod.
Jedny jsou z Ásů,
z álfů jsou druhé,
jiné dcery Dvalina.

Gangleri pravil: Jestliže norny rozhodují o osudu lidí, pak jej rozdělují nadmíru nerovně. Vždyť někdo má život dobrý a velikou moc a jinému se zas dostane málo majetku i cti, jedni žijí dlouho, druzí krátce. Vysoký dí: Dobré norny, které pocházejí z dobrého rodu, dávají dobrou sudbu. Stihne-li však člověka neštěstí, je to dílo zlých noren. 16 / Gangleri se otázal: Jaké podivuhodné zvěsti se ještě vyprávějí o jasanu? Vysoký praví: O něm se dá ještě mnoho povědět. Ve větvích jasanu sedí orel, a ten je vševědoucí. Mezi očima mu sedí jestřáb zvaný Vedrfölni. Veverka jménem Ratatosk běhá nahoru a dolů po jasanu a donáší nevraživá slova mezi orlem a hadem Nídhöggem. Čtyři jeleni běhají ve větvích jasanu a okusují jeho listí. Jmenují se Dáin, Dvalin, Duneyr a Duratró. A ve studni Hvergelmi je s Nídhöggem tolik hadů, že je žádný jazyk nedokáže spočítat. O tom se zde vypravuje:

Jasan Yggdrasil
osudem strádá
více, než lidé vědí.
Jelen jej shora hryže,
had zdola nahlodává
a peň z boku práchniví.

A dále se říká;

Více hadů jedových
pod jasanem leží,
než hlupáka napadne.
Góin a Móin,
toť Grafvitniho syni,
Grábak a Grafvöllud,
Ófni a Sváfni, ti,
tuším, věčně budou
jeho kořeny hubit.

Také se vypravuje, že norny, které bydlí u Urdina zřídla, nabírají každý den ze studny vodu, a s tou i bahno kolem ní, a polévají jasan, aby mu neuschly a neztrouchnivěly větve. A ta voda je tak posvátná, že všechny věci, které se dostanou do studně, zbělí jako blána pod skořápkou vejce, jak se vypravuje na tomto místě:

Jasan znám zkrápěný
bělostným bahnem,
Yggdrasil jméno jest
svatého stromu.
Odtud spadá rosa,
jež svlažuje údolí.
Věčně zelený stojí
nad Urdiným zřídlem.

Rosa, která odtud padá na zemi, říkají lidé medová a živí se jí včely. Dva ptáci žijí v Urdině zřídle. Nazývají se labutě a z nich pochází ptačí plemeno tohoto jména. 17 / Gangleri pravil: To jsou velké zvěsti, co říkáš o nebi. Jaká jiná význačná místa jsou tam ještě krom onoho u Urdina zřídla? Vysoký odpovídá: Je tam mnoho skvělých míst. Jedno z nich je Álfheim. To obývá lid, kterému se říká světlí álfové. V zemi bydlí temní álfové a ti se od nich odlišují vzhledem a ještě více povahou. Světlí álfové jsou na pohled jasnější než slunce, kdežto temní álfové jsou černější než smola. Dále je tam místo, jež se zve Breidablik, a nad ně není krásnějšího. Další sluje Glitni a všechny jeho zdi, podpěry a sloupy jsou z rudého zlata a střecha je stříbrná. Je tam také místo, které se jmenuje Himinbjörg. Je na samém pomezí nebe, tam, kde most Bifröst vstupuje na nebe. Dále pak velkolepá síň, jež se zve Valaskjálf a patří Ódinovi. Vystavěli ji bozi a pokryli ryzím stříbrem. V této síni stojí Hlidskjálf, to jest trůn toho jména. Když naň Praotec usedne, dohlédne do všech světů. Na jižním okraji nebe je síň, jež nádherou předčí všechny ostatní a skví se jasněji než slunce. Jmenuje se Gimlé a bude stát, i když nebe i země pominou. Toto místo zůstane sídlem dobrých a spravedlivých lidí po všechny věky, jak je řečeno ve Vědmině písni:

Síň vidím stát
nad slunce jasnější,
zlatem pokrytou
na posvátném Gimlé.
Tam družina ctných
domov bude mít
a na věky věků
v blaženství prodlévat.

Gangleri se otázal: Co ochrání ono místo, až Surtův plamen sežehne nebe i zemi? Vysoký praví: Říká se, že jižně nad tímto naším nebem je ještě druhé, které se jmenuje Andlang, a ještě nad ním pak třetí, jež sluje Vídbláin. A v tomto nebi se domníváme, že se Gimlé nachází. Nyní je však obývají, jak soudíme, pouze světlí álfové. 18 / Pak se Gangleri otázal: Odkud se bere vítr? Je tak silný, že rozbouří širá moře a rozdmýchá oheň. Ale přestože má takovou sílu, není jej vidět, je tedy prapodivně utvořený. A Vysoký odpovídá: O tom tě mohu dobře zpravit. Na severním okraji nebe sedí obr, který se jmenuje Hraesvelg. Má podobu orla a když vzlétne, povstane pod jeho křídly vítr, jak se říká zde:

Hraesvelg sluje ten,
jenž na obzoru sedí,
obr v orlím hávu.
Z jeho perutí prý
prudké větry
nad domy a lidmi dují.

19 / Gangleri se otázal: Co způsobuje ten veliký rozdíl, že léto je teplé a zima studená? Vysoký odpovídá: Moudrý by se takto nikdy netázal, neboť tohle umí vysvětlit každý. Ale jsi-li ty jediný tak nevědomý, žes o tom ještě neslyšel, pak chci alespoň ocenit, že se raději nemoudře tážeš, než aby ti zůstalo utajeno, co má každý vědět. Svásud řečený Vlídný se jmenuje otec Léta, a vede život tak blažený, že vše přívětivé a mírné se označuje jeho jménem. Kdežto otec Zimy se nazývá buď Vindljóni Větrný nebo Vindsval Studený. Je synem Vásuda a oba byli krutí a povahou chladní. Zima jejich vlastnosti zdědila. 20 / Gangleri se otázal: Kteří jsou Ásové, v něž mají lidé věřit? Vysoký dí: Dvanáct je Ásů božského původu. Tu promluvil Stejně vysoký: Ásynje jsou neméně svaté a nemají menší moc. A Třetí pravil: Ódin je z Ásů nejvyšší a nejstarší. Všecko řídí, a jakkoli jsou ostatní bozi také mocní, všichni mu slouží jako děti otci. Jeho žena je Frigg a ta zná osud všech lidí, ačkoli věštby nepronáší, jak podle této básně sám Ódin řekl Ásovi jménem Loki:

Hněvem se neznáš,
nemoudrý Loki,
proč se nemírníš?
Vždyi‘ Frigg ví
veškery osudy,
ač nikdy je nezjevuje.

Ódin je zván Praotcem, ježto je otcem všech bohů. Nazývá se též Otcem padlých, protože jeho vyvolenými syny jsou všichni ti, kdo padnou na bojišti. Těm poskytuje obydlí ve Valhale a Vingólfu a oni se pak nazývají einherjové. Jmenuje se též Hangagud, Haptagud a Farmagud a ještě mnoho jiných svých příjmí pronesl, když zavítal ke králi Geirrödovi:

Grím mě zvali
a Gangleri,
Herjann, Hjálmberi,
Tekk a Tridi,
Tud a Ud,
Helblindi, Hár,
Sad, Svipal,
Sanngetal,
Herteit, Hnikar,
Bileyg, Báleyg,
Bölverk, Fjölni,
Grímni, Glapsvinn, Fjölsvinn,
Sídhött, Sídskegg,
Sigfödr, Hnikud,
Alfödr, Atríd, Farmatý,
Óski, Ómi,
Jafnhár, Biflindi,
Göndli, Hárbard,
Svikur, Svidri,
Jalk, Kjalar, Vidur,
Tró, Ygg, Tund,
Vak, Skilfing,
Váfud, Hroptatý,
Gaut, Veratý.

Tu pravil Gangleri: Ohromnou spoustu jmen jste mu dali a musí k tomu být na mou věru zapotřebí velké učenosti, má-li se v nich kdo vyznat a vědět, jaké události daly vznik každému z těch jmen. Vysoký praví: Vyžaduje to mnoho vědění, má-li se každé řádně vyložit, ale aspoň ve zběžnosti věz, že většina oněch jmen pošla z té události, že jak je na světě tolik rozličných jazyků, usuzovali všichni národové, že musí jeho jméno změnit do svého jazyka, aby ho mohli sami vzývat a za sebe se k němu modlit. Některé události, k nimž se tato jména váží, se přihodily na jeho cestách, a o tom víme z vyprávění. A nemohl bys platit za moudrého muže, kdybys nedovedl o tak významných událostech nic povědět. 21 / Pak se Gangleri otázal: Jaká mají jména ostatní Ásové a čím se obírají a co vykonali ku své slávě? Vysoký praví: Nejpřednější z nich je Tór, který se nazývá Ásatór nebo Tór Vozka. Je ze všech bohů a lidí nejsilnější. Jeho říše se zve Trúdvangy a jeho palác Bilskirni. V jeho síni je pět set a k tomu ještě čtyřicet sloupů. Je to největší dům, o jakém se ví. Toto se říká v Písni o Grímnim:

Pět set sloupů
a pětkrát osm
v Bilskirnim nese byty.
Ze všech obydlí,
jež kdy zbudována byla,
můj syn má největší.

Tór vlastní dva kozly, kteří se jmenují Tanngnjóst a Tanngrisni, a vůz, v němž jezdí. Kozli jej táhnou. Proto se nazývá Tór Vozka. Má také tři vzácné předměty. Jedním je kladivo Mjóllni, které hned poznají mraziví a skalní obři, když se vznese do vzduchu. A není divu, už rozbilo leckterému z jejich předků a příbuzenstva hlavu. Druhým jeho pokladem je opasek síly. Tím když se opásá, vzroste dvojnásob jeho božská síla. Třetí předmět, který vlastní a jež je velikou vzácností, jsou železné rukavice. Bez těch se neobejde, má-li uchopit topor kladiva. Nikdo však není tolik učený, aby dovedl vypočítat všechny jeho význačné činy. Mohl bych ti o něm vyprávět tolik zvěstí, že by se čas pěkně protáhl, než bych vypověděl vše, co vím. 22 / Gangleri pravil: Rád bych slyšel také zvěsti o dalších Ásech. Vysoký odpovídá: Druhým Ódinovým synem je Baldr. O něm lze vyprávět jen dobré. Vyniká dobrotou a všichni ho velebí. Je tak krásného a jasného vzhledu, že z něj vyzařuje světlo, a je jedna bylina, která je tak bělostná, že se přirovnává k Baldrovým brvám. Je ze všech rostlin nejbělejší a podle toho si můžeš představit jas jeho vlasů i těla. Je nejmoudřejší z Ásů a nejpěkněji mluví a je nejmilosrdnější. Ale má tu vlastnost, že žádný jeho soud neobstojí. Bydlí na nebi v Breidabliku. Na tom místě nesmí být nic nečistého, jak se vypravuje zde:

Breidablik sluje
slavné místo
Baldrova bydliště.
V tom kraji neznají
nářky ni kletbu
rušivých run.

23 / Třetí Ás se jmenuje Njörd. Bydlí na nebi v Nóatúnu. Ovládá van větru a tiší moře a oheň. Je radno ho vzývat při mořeplavbách a rybolovu. Je tak bohatý a obdařený statky, že může hojně rozdávat půdu i movitý majetek. Proto je prospěšné vzývat ho těm, kdo jsou toho žádostivi. Njörd není z rodu Ásů. Vyrostl ve Vanaheimu, a Vanové ho dali bohům jako rukojmí a dostali za něho na oplátku boha jménem Höni. Tím byl uzavřen smír mezi bohy a Vany. Njörd má za ženu Skadi, dceru obra Tjaziho. Skadi chce žít v obydlí svého otce, to jest v horách v kraji zvaném Trymheim, avšak Njörd si přeje být blízko moře. Dohodli se, že budou trávit vždy devět nocí v Trymheimu a dalších devět v Nóatúnu. Ale když se Njörd vrátil z hor do Nóatúnu, tu pronesl:

Syt jsem hor,
ač strávil jsem tam
než devět nocí.
Vytí vlků
vábné není slýchat
místo labutího lkaní.

Nato pronesla Skadi:

Spát mi nedal
na břehu moře
povyk ptáků.
Racek, jenž vzlétá
z hladiny širé,
s bílým dnem mě budil.

Pak Skadi odešla zpět do hor a usadila se v Trymheimu. Jezdí ráda na lyžích, má luk a střílí zvěř. Nazývá se bohyní či dísou lyží. Toto se vypráví:

Trymheim se zve
Tjaziho sídlo,
obydlí zlého obra.
Skadi teď nocuje,
nevěsta jasná,
v otcovském dálném domě.

24 / Njörd měl potom v Nóatúnu dvě děti. Jedno se jmenovalo Frey, dcera se zve Freyja. Obě byly krásného vzhledu a mocné. Frey je z Ásů nejprospěšnější. Ovládá déšť a sluneční svit a tím i úrodu země. Je dobré ho vzývat, aby byl úrodný rok a mír. Rozhoduje též o blahobytu lidí. Freyja je nejprospěšnější z Ásynjí. Na nebi jí patří dvorec, který se nazývá Fólkvang. A kamkoli vyjede do boje, tam jí připadne polovice padlých, kdežto druhá polovice náleží Ódinovi, jak se zde praví:

Fólkvang se zve dům,
kde Freyja poroučí,
kdo zasedne v síni.
Polovinu padlých
pokaždé si vyvolí,
druhou si odvádí Ódin.

Její síň Sessrúmni je veliká a skvostná. Když někam jede, zapřáhne dvě kočky a sedí ve voze. Je nejvíce nakloněna vyslyšet prosby lidí, a od jejího jména je odvozen čestný titul velmožných žen, které jsou oslovovány paní*. Má zálibu v milostných zpěvech a je dobré vzývat ji pro zdar lásky. 25 / Tu pravil Gangleri: Zdá se, že ti Ásové jsou velmi mocní, a není divu, že vaše skutky provází takový zdar, když se v bozích tak vyznáte a víte, kdy se ke kterému modlit. Ajeještě více bohů? Vysoký praví: Dále je ještě Ás, který se jmenuje Tý. Je nejodvážnější a nejsrdnatější a rozhoduje velkou měrou o vítězství v bitvách. Vzývat ho prospěje bojovníkům. O tom, kdo předčí ostatní a ničeho se neleká, říká úsloví, že je neohrožený jako Tý. Je rovněž moudrý, takže o zvlášť moudrém člověku se říká, že je rozvážný jako Tý. Důkazem jeho odvahy je, že když Ásové lákali vlka Fenriho, aby si dal nasadit pouto Gleipni, vlk jim neuvěřil, že ho zase pustí na svobodu, dokud mu nevložili ruku Týovu do chrtánu jako zástavu. A když ho pak Ásové pustit nechtěli, ukousl Týovi ruku v zápěstí a ten je od té doby jednoruký a nemůže být prostředníkem smíru mezi lidmi. 26 / Jeden Ás se jmenuje Bragi. Sluje moudrostí, zvláště uměním řečnickým a obratností slova. Nejvíce rozumí básnictví a podle něj se básnictví nazývá též brag. Jeho jménem se také nazývá ten, kdo nad jiné vyniká výmluvností, ať muž či žena. Má za ženu Idunn. Ta přechovává ve své schránce jablka, z nichž stačí bohům pojíst, až začnou stárnout a všichni zase omládnou. Tak tomu bude až do ragnaröku. * fróva; něm. Frau Tu Gangleri pravil: To bohové svěřili Idunn opravdu velký poklad. Vysoký se zasmál řka: Však už by se jednou bylo málem stalo neštěstí. Mohl bych ti o tom povědět, ale nejdřív ještě vyslechni jména dalších Ásů. 27 / Jeden se jmenuje Heimdall. Nazývá se bílý Ás a je mocný a svatý. Narodil se z devíti panen, jež všechny byly sestry. Jmenuje se též Hallinskídi a Gullintanni, neboť má zuby ze zlata. Jeho kůň se jmenuje Gulltopp. Sídlí na Himinbjörgu u Bifröstu. Je strážcem bohů a na kraji nebe přebývá proto, aby střežil most před skalními obry. Spánku má zapotřebí méně než pták a vidí v noci stejně jako za dne na sto honů do dáli. Slyší také, jak roste tráva na zemi a vlna na ovcích a vše, co vydává zvuk hlasitější. Má polnici jménem Gjallarhorn a její hlahol je slyšet do všech konců světa. Zde se vypráví toto:

Himinbjörg sluje
Heimdallovo sídlo,
kde svatyním sám vládne.
Tam strážce bohů
v střeženém hájemství
medovinu v míru pije.

A v Heimdallově zaříkadle sám o sobě říká:

Devíti matek dítě jsem,
devíti sester syn.

28 / Jeden Ás se jmenuje Höd. Je slepý, ale zato velmi silný. Bohové by byli raději, kdyby se jméno tohoto Ása nemuselo vůbec vyslovit, neboť čin spáchaný jeho rukou bude dlouho žít v paměti Ásů i lidí. 29 / Jeden se jmenuje Vídar, mlčenlivý Ás. Vlastní těžkou botu. Silný je skoro jako Tór a v nouzi je bohům velkou oporou. 30 / Áli či Váli se jmenuje syn Ódina a Rind. Je chrabrý v bitvách a kromobyčejně jistý střelec. 31 / Ull se jmenuje syn Sifin, nevlastní syn Tórův. Je tak zdatný lučištník a lyžař, že se s ním nikdo nemůže měřit. Má také krásný vzhled a všechny přednosti válečníka. Je prospěšné vzývat ho při souboji. 32 / Forseti se jmenuje syn Baldra a Nanny, dcery Nepovy. Na nebi mu patří síň, která se zve Glitni. Všichni, kdo tam k němu přicházejí se spletitými spory, odcházejí usmířeni. Je to nejlepší sudiště bohu a lidí. Toto se říká zde:

Glitni sluje síň
se zla sloupovím
a stříbrnou střechou.
Tam Forseti dobrý
dlouze prodlévá
a mírní soků spory.

33 / K Ásům se ještě počítá ten, jehož někteří nazývají hanobitelem Ásů a původcem vší falše a potupou bohů i lidí. Jmenuje se Loki či také Lopt a je synem obra Fárbautiho. Jeho matka se jmenuje Laufey či Nál. Jeho bratry jsou Býleist a Helblindi. I Loki je na pohled sličný a krásný, má však zlou povahu a je vrtkavý v jednání. Nad jiné se mu dostalo oné vlohy, které se říká obmyslnost, a lstivostí dosáhne, co si zamane. Ustavičně přiváděl Ásy do největších nesnází, ale mnohdy je svými úskoky zase vysvobodil. Jeho žena se jmenuje Sigyn, jejich syn Nari či Narfi. 34 / Loki měl ještě další děti. V Jötunheimu byla obryně jménem Angrboda, a s tou měl tři děti. Jedno je vlk Fenri, druhé had Jörmungand neboli Midgardsorm, třetí Hel. Když bohové zvěděli, že v Jötunheimu vyrůstají tito tři sourozenci, a z věšteb vyčetli, že jim od nich hrozí velká újma a neštěstí, všichni se shodli, že se od nich mohou nadát jenom zla; a to nejen pro jejich původ po matce, ale i, což bylo ještě horší, po otci. I vyslal Praotec bohy, aby tyto děti chytili a přivedli k němu. Když se tak stalo, uvrhl hada do hlubokého moře, které obklopuje veškerou zemi. A had potom vyrostl tak, že leží uprostřed moře kolem celé země a zakusuje se do vlastního ocasu. Hel svrhl do Niffheimu a svěřil jí vládu nad devíti světy, aby v nich přidělovala příbytek těm, kdo k ní budou posláni; to jest lidem, kteří zemřou na nemoc nebo stářím. Má tam veliká sídla, kolem nichž je ukrutně vysoký plot s mohutnými mřížemi. Její síň se nazývá Ledovlhká, miska na jídlo Lačnost; nůž Hlad, otrok Šoural, děvečka Malátná, práh, přes nějž se vchází, Třasovisko, postel Lůžko chorých a závěs u lůžka Prosvítající neštěstí. Je napolovic černá a napolovic má barvu pleti, takže je snadno k poznání. Zarputile hledí k zemi. Vlka chovali Ásové doma, leč jediný Tý měl odvahu se k němu přiblížit a nakrmit ho. Když však bohové viděli, jak vlk den ode dne roste, a všechny věštby říkaly, že jim bude k záhubě, uradili se, že zhotoví přepevné pouto, které nazvali Löding. To pak přinesli vlkovi a vyzvali ho, aby na něm vyzkoušel svou sílu. Vlk se pohledem přesvědčil, že si s ním snadno poradí, a nechal je dělat, jak chtěli. A hned napoprvé, když se vzepřel, pouto prasklo. Tak se Lödingu zbavil. Poté Ásové zhotovili jiné pouto, dvojnásob pevné, které nazvali Drómi, a zase požádali vlka, aby je vyzkoušel. Líčili mu, jak znamenitou pověst si svou silou získá, jestliže na něm tak výtečné kovářské dílo neobstojí. Vlk si pomyslil, že toto pouto je sice hodně silné, ale že i jemu od té doby, co přetrhl Löding, přibylo síly, a tak jestli se chce proslavit, musí podstoupit nebezpečí. I nechal si pouto nasadit. A když mu Ásové oznámili, že jsou už hotovi, vlk se otřásl a uhodil poutem o zem, vzepřel se a vší silou se vzpínal, až pouto přetrhl a to se dodaleka rozletělo na kusy. Tak se vyprostil z Drómu. Od té doby, když někdo dělá něco nadmíru úporně, používá se úsloví: Kéž by se zbavil Lödingu, nebo: Kéž by se vyprostil z Drómu. Potom se Ásů zmocnily obavy, že se jim nepodaří vlka spoutat. I vyslal Praotec Freyova poslíčka jménem Skírni do světa černých álfů k několika skřítkům a dal od nich zhotovit pouto zvané Gleipni. Bylo vyrobeno z šesti částí: z dupotu kočky, z ženských vousů, z kořenů skály, z medvědí šlachy, z rybího dechu a z ptačí sliny. A jestli jsi tohle všechno nevěděl a je to pro tebe novina, můžeš se teď snadno přesvědčit, že ti nelžeme. Zajisté sis povšiml, že žena vousy nemá, a že když kočka běží, nedupe, a pod skalou nejsou kořeny. A věř, že stejně pravdivé je vše, co jsem ti dosud vypravoval, i když některé věci si sám nemůžeš ověřit. Nato Gangleri pravil: Skutečně musím nahlédnout, že je to pravda. Neboť, věci, které jsi teď uvedl na důkaz, mohu vidět. Ale jak bylo to pouto zhotoveno? Vysoký odpovídá: To ti mohu snadno sdělit. Bylo hladké a hebké jako hedvábná stužka, leč pevné a silné, jak hnedle uslyšíš. Když posel přinesl pouto Ásům, poděkovali mu za dobré pořízení a odebrali se na jezero Ámsvartni na ostrov zvaný Lyngvi. Přilákali s sebou vlka, ukázali mu hedvábnou šňůru a vyzvali ho, aby ji přetrhl. Ale řekli mu, že je asi o něco pevnější, než podle tloušťky vypadá. A podávali si ji mezi sebou a jeden po druhém na ní zkoušel svou sílu, ale nikdo ji nepřetrhl. Vlk však, říkali, ten ji jistě přetrhne. Nato vlk odpověděl: „Tak se mi zdá, když se na ten provázek dívám, že žádnou slávu nesklidím, jestli tak tenkou šňůru přetrhnu. Je-li však udělána lstí a záludně, nikdo ji na mé nohy nedostane, byt, vypadá tak titěrně.“ Ale Ásové ho ujišťovali, že tak tenkou hedvábnou šňůrku hravě přetrhne, když předtím rozlomil velké železné okovy. „A jestli šňůru nepřetrhneš, pak nemůžeš bohům nahnat strach, a pustíme tě zase na svobodu.“ Vlk řekl: ,,Jestli mě spoutáte tak, že se nevyprostím, pak jste ukuli zradu a nedočkám se od vás pomoci. Nemám pražádnou chuť dát si tuhle šňůru nasadit. Ale než abyste mě osočovali ze zbabělosti, ať mi raději některý z vás vloží ruku do tlamy jako zástavu, že nejednáte falešně.“ Ásové se dívali jeden na druhého a bylo vidět, že se dostali dvojnásob do úzkých. Nikdo nechtěl vydat svou ruku, až nakonec Tý napřáhl pravici a vložil ji vlkovi do tlamy. A když se vlk vzepřel, šňůra ztvrdla, a čím víc se mořil , tím ostřeji se zařezávala. Tu se všichni smáli, až na Týa, který přišel o ruku. Když Ásové viděli, že je vlk pevně spoután, uchopili řetěz od pouta, který se zve Gelgja, a provlékli ho velikým plochým kamenem – ten se zve Gjöll – a zapustili kámen hluboko do země. Pak vzali mohutný balvan a zarazili jej ještě hlouběji ten se jmenuje Tviti – a použili ho co kolíku k upevnění řetězu. Vlk cenil hrozivě zuby, divoce sebou trhal a chtěl je kousnout. I vrazili mu do chřtánu meč. Jílec se mu zapřel o dolní a špice o horní čelist a meč se tak stal roubíkem v jeho tlamě. Vlk ukrutně vyje a z huby mu tečou sliny. Z těch je řeka, která se jmenuje Ván. Tam bude ležet až do ragnaröku. Tu Gangleri pravil: Vskutku k neuvěření zlé potomstvo to Loki zplodil. A přitom mají všichni ti sourozenci tak velikou moc. Proč Ásové vlka nezabili, když se od něj mohou nadát jenom zla? Vysoký praví: Bohové měli svá božiště a hájemství v tak veliké úctě, že je nechtěli pošpinit vlkovou krví, i když věštby předpovídají, že způsobí Ódinovi smrt. 35 / Gangleri se otázal: Které jsou Ásynje? Vysoký odpovídá: Nejvyšší je Frigg. Její obydlí se zve Fensalir a je přeskvostné. Druhá je Saga. Bydlí na Sökkvabekku a to je význačné místo. Třetí je Eir, ta umí nejlépe léčit. Čtvrtá je Gefjun. Je panna a slouží jí ženy, které zemřou jako panny. Pátá je Fulla. Je rovněž panna a chodí s rozpuštěnými vlasy a má zlatou čelenku na hlavě. Nosí Frigg její schránku, pečuje o její obuv a zná všechny její tajné úradky. Šestá je Freyja, jež je vedle Frigg nejváženější. Provdala se za muže jménem Ód. Jejich dcerou je Hnoss. Ta je tak sličná, že se podle ní nazývá všechno krásné a drahocenné. Ód odešel na dalekou cestu a Freyja ho oplakává a její slzy jsou z rudého zlata. Freyja má mnoho příjmí, a to proto, že když putovala mezi cizími národy, hledajíc Óda, dávala si různá jména. Nazývá se Mardöll, Hörn, Gefn a Sýr. Freyja vlastnila šperk zvaný náhrdelník Brísingů. Říká se jí též dísa Vanů. Sedmá je Sjöfn, která pečuje zvláště o to, aby naklonila mysl žen a mužů lásce, a podle ní se láska také nazývá sjafni. Osmá Lofn je tak dobrotivá a ochotně plní prosby těch, kdo ji uctívají, že vyzíská od Praotce nebo Frigg svolení, aby se muž a žena za sebe dostali, i když to předtím měli zakázáno nebo je to považováno za nepřípustné. Proto se jejím jménem nazývá každé svolení a také to, co lidé pilně velebí. Devátá, Vár, naslouchá přísahám lidí a tajným úmluvám, jež spolu uzavírají ženy a muži. Proto se takové úmluvy nazývají jejím jménem. Rovněž trestá ty, kteří slib zradí. Desátá, Vör, je bystrá a zvídavá, takže před ní nezůstane nic utajeno. O ženě, která si všeho všímá, se říká, že je Vör. Jedenáctá, Syn, střeží dveře paláce a zavírá je před těmi, kdo nesmějí dovnitř. A na sněmech je pověřována obhajobou, je-li třeba vyvrátit nařčení, která nejsou ve shodě s pravdou. Proto se užívá jejího jména, když někdo něco zapírá. Dvanáctá, Hlín, je pověřena ochranou lidí, které chce Frigg uchránit před nebezpečím. Odtud pochází rčení, že ten, kdo ze všeho vyvázne, má při sobě Hlín. Třináctá, Snotra, je moudrá a mírná. Podle ní se nazývá žena či muž, jenž si ve všem počíná s mírou. Čtrnáctou, Gná, vysílá Frigg do různých konců světa a pověřuje ji úkoly. Má koně, který umí cválat vzduchem i po moři a jmenuje se Hófvarpni. Jednou, když jela na koni, ji Vanové spatřili ve vzduchu a jeden pravil:

Co to tam letí,
co to tam jede
a vzduchem se nese?

A ona odpověděla:

Já neletím,
ne, jen jedu a
vzduchem se nesu
na oři Hófvarpnim,
Hamskerpim zplozeným
z klisny Gardrofy.

Podle Gná se nazývá, co se pne vysoko do vzduchu. Také Sól (Slunce) a Bil (Chvíle) se čítají mezi Ásynje, ale o jejich vlastnostech byla už řeč. 36 / Dále jsou ještě ženské bytosti, které obsluhují ve Valhale, roznášejí nápoje a pečují o prostřené stoly a korbele s pivem. Takto se uvádějí v Písni o Grímnim:

Hrist a Mist
kéž mně též podají roh,
Skeggjöld a Skögul,
Hild a Trúd,
Hlökk a Herfjötur,
Göll a Geirahöd,
Randgríd a Rádgríd
a Reginleif nalévají
padlým rekům pivo.

Ty se nazývají valkýry. Ódin je vysílá do všech bitev a ony vyvolují ty, co zahynou, a určují vítězství. Gud a Róta a nejmladší norna jménem Skuld také pokaždé vsednou na koně a vyjedou volit padlé a rozhodnout boj. Tórova matka Jörd (Země) a Váliho matka Rind se rovněž čítají mezi Ásynje. 37 / Jeden muž jménem Gymi měl za ženu Aurbodu a ta pocházela ze skalních obrů. Měli dceru Gerd, nad níž nebylo krásnější ženy. Jednoho dne vystoupil Frey na Hlidskjálf a rozhlížel se po všech koncích světa. Když pohlédl k severu, spatřil dvorec s velikým a krásným domem. K domu kráčela žena. A když pozvedla ruce, aby otevřela dveře, vrhly její paže jas do vzduchu i na moře a celý svět se zaskvěl v té záři. A Freyovi se vymstila pýcha, že usedl na posvátný trůn, a odebral se odtud pln zármutku. Když přišel domů, nemluvil a nespal ani nepil. Nikdo si ho netroufal oslovit a o nic žádat. Tu k sobě Njörd povolal Skírniho, Freyova služebníka, a požádal ho, aby zašel za Freyem, přiměl ho k řeči a vyzvěděl, na koho je tak rozezlen, že s nikým nechce ani mluvit. Skírni slíbil, že půjde, ač nerad, neboť, jak pravil, očekával od Freye nevlídnou odpověď. Když k němu přišel, zeptal se ho, proč je tak zasmušilý a s nikým nemluví. Frey odpověděl. Řekl, že viděl krásnou ženu a kvůli ní se trápí tak, že už má života namále, jestli ji nedostane. „A bez meškání se vydej na cestu a požádej ji za mne o ruku a přiveď ji sem, ať její otec chce nebo nechce, a já se ti za to dobře odměním“. Skírni odpověděl řka, že půjde a poselství vyřídí, ale ať mu Frey dá svůj meč. Byl to meč tak dobrý, že uměl sám od sebe tnout. Frey se nezdráhal a meč mu dal. Skírni se vydal na cestu, požádal pro něj ženu o ruku a dostal její slib. Za devět nocí se měla dostavit na ostrov, který se zve Barrey, a uzavřít s Freyem sňatek. Když Skírni oznámil Freyovi, jak pochodil, ten pravil:

Dlouhá je noc,
delší je druhá,
jak jen přežiji tři?
Častokrát mi měsíc
čileji uběhl
než půl noci toužebné.

Toto bylo příčinou, že Frey neměl zbraň, když bojoval s Belim, a zabil ho jelením parohem. Gangleri pravil: Je divné, že takový rek jako Frey byl ochoten vydat někomu meč, jemuž nebylo rovna. Přivodil si tím asi náramnou škodu, když bojoval s tím, cos ho nazval Beli. Jsem si věru jist, že svého daru tehdy litoval. Vysoký dí: Utkání s Belim byla pouhá maličkost. Toho mohl Frey zabít holou rukou. Ale přijde doba, kdy Frey ponese ztrátu meče hůř, a to, až synové Múspellu vytrhnou do boje a budou pustošit zemi. 38 / Gangleri pravil: Říkáš, že všichni muži, kteří od počátku světa padli v boji, přišli k Ódinovi do Valhaly. Co jim dává jíst? Hádám, že je tam velmi početná sešlost. Odpovídá Vysoký: Máš pravdu. Sešlost je tam velmi početná. A bude ještě mnohem větší, a přece to nebude stačit, až se přižene vlk. Ale nikdy nebude ve Valhale tolik lidí, aby se nenasytili slaninou kance, jenž se zve Saehrímni. Každý den ho uvaří, a přesto je večer zase celý. A pokud jde o tvou otázku, věz, že je jen málo lidí, kteří mají dost vědomostí, aby mohli vypovědět pravdu. Kuchař se jmenuje Andhrímni a kotel Eldhrímni, jak je řečeno zde:

Andhrímni denně
v Eldhrímnu vaří
Saehrímna slaninu,
maso to nad jiné.
Jen málokdo ví,
co padlí reci požívají.

Gangleri se otázal: Zdalipak Ódin stoluje stejně jako einherjové? Vysoký praví: Pokrm, který mu staví na jeho stůl, dává dvěma svým vlkům, zvaným Geri a Freki. Sám nepotřebuje žádné jídlo. Víno je mu nápojem i pokrmem, jak se říká zde:

Gera a Freka
vůdce vojů
královsky krmí.
Sám štědrý Ódin,
ochránce zbraní,
o vínu věčně žije.

Dva havrani mu sedí na ramenou a šeptají mu do uší všechny zvěsti, které vidí a slyší. Jmenují se Hugin a Munin. Na úsvitu je vysílá, aby obletěli celý svět, a k snídani se opět navracejí. Tak je zpraven o mnohých událostech. Proto bývá nazýván též bohem havranů. Zde se říká:

Hugin a Munin
den co den obletí
široširý svět.
Strach mám, že jeden
jednou se nevrátí,
o to víc trnu o oba.

39 / Gangleri pravil: Jaký pijí einherjové nápoj, aby jim vystačil, co hrdlo ráčí, stejně jako pokrm? Či snad pijí vodu? Vysoký dí: Divně se to ptáš. Myslíš, že Praotec by k sobě zval krále a jarly a jiné mocné muže a dával jim pít vodu? To by si na mou věru leckdo z těch, co přijdou do Valhaly, pomyslil, že ten doušek vody je draze vykoupen, kdyby se mu nedostalo lepšího pohoštění za to, že snášel bolest a utrpěl smrtelné rány. Mohu ti sdělit pravý opak. Na střeše Valhaly stojí koza zvaná Heidrún a okusuje listí z větví proslulého stromu,jenž se jmenuje Laerad, a z jejích struků vytéká tolik medoviny, že denně naplní celý sud. Ten je tak veliký, že se všichni einherjové dosyta napijí. Gangleri pravil: To je jim vskutku tuze prospěšná koza. A ten strom, na němž se pase, musí být zvlášť znamenitý. Vysoký dí: Ještě pozoruhodnější je jelen Eiktyrni, jenž také stojí na střeše Valhaly a okusuje větve onoho stromu. Z jeho paroží kanou tak mohutné kápě, že spadají až do Hvergelmu, odkud vytékají řeky, jež mají tato jména: Síd, Víd, Sökin, Eikin, Svöl, Fjörm, Gunntrá, Fjörm, Fimbultul, Gípul, Göpul, Gömul, Geirvimul. Ty všechny protékají krajinami Ásů. Ještě se uvádějí tyto: Tyn, Vín, Töll, Höll, Grád, Gunntráin, Nyt, Nöt, Nönn, Hrönn, Vína, Vegsvinn, Tjódnuma. 40 / Gangleri pravil: To jsou mi podivuhodné zvěsti, co tu říkáš. Valhala musí být obrovský dům. Nebývá tam ve dveřích příliš těsno? Vysoký odpovídá: Proč se spíš neptáš, kolik je v paláci dveří a jak jsou veliké? Protože až to uslyšíš, tak řekneš, že je naopak divné, že nemůže vyjít i vejít každý, kdo chce. A mohu ti po pravdě říct, že není obtížnější dostat ve Valhale místo než do ní vejít. Slyš, co se vypravuje v Písni o Grímnim:

Pět set dveří
a desetkrát čtyři
vím, že Valhala má.
Osm set einherjů
z jedné brány naráz
vyrazí do boje s vlkem.

41 / Gangleri pravil: Vskutku nesmírné zástupy jsou ve Valhale. Ódin je na mou věru převelice mocný vladař, když vládne tak početným vojskům. Ale čím si einherjové krátí čas, když právě nehodují? Vysoký dí: Každý den, když se odějí, vezmou svoji zbroj a odeberou se na nádvoří a tam bojují a druh druha poráží. To je jejich zábava. A když se schýlí k snídani, odjedou opět do Valhaly a zasednou k pití, jak se říká zde:

Všichni einherjové
na Ódinově poli
denně zápolí zrána.
Po velkém klání
z kolbiště odjíždějí,
aby zas v míru zasedli.

A pravda je, co jsi pravil: Ódin je mocný. Nachází se o tom mnoho důkazů. Toto se říká slovy samotných Ásů:

Jasan Yggdrasil
první je ze stromů,
Skídbladni z lodí
a z Ásů Ódin,
Sleipni z koní,
Bifröst z mostů,
Bragi ze skaldů,
Hábrók z jestřábů
a Garm ze psů.

42 / Gangleri se otázal: Komu patří onen kůň zvaný Sleipni a co se o něm vypravuje? Vysoký praví: Ty o Sleipnim nic nevíš, ani neznáš příběh jeho zrození? Uvidíš, že je to hodno vyprávění. Stalo se záhy na počátku dob, kdy bohové osídlili svět, založili Midgard a postavili Valhalu, že k nim přišel stavitel z Jötunheimu a nabídl jim postavit za dvě zimy a léto val tak důkladný, že za ním budou‘ jisti a bezpečni před skalními i mrazivými obry, i kdyby ti snad vnikli do Midgardu. Za odměnu žádal Freyju a nádavkem slunce a měsíc. I odebrali se Ásové rokovat a po úradě uzavřeli se stavitelem úmluvu, že dostane, oč žádal, jestliže postaví val za jednu zimu. Ale bude-li první letní den nějaká část chybět, o odměnu přijde. A od nikoho že nesmí přijmout pomoc. Když mu sdělili tyto podmínky, požádal je, aby mu dovolili vzít si na pomoc svého koně, který se jmenoval Svadilfari. A byl to Loki, kdo jim poradil, aby na to přistoupili. O prvním zimním dnu se stavitel pustil do stavby, a za nocí k ní tahal s koněm kámen. Ásové nevycházeli z údivu, jak veliké balvany kůň utáhne. Stačil udělat dvojnásob tolik těžké práce co stavitel. Jejich ujednání bylo však stvrzeno silnými svědky a mnoha přísahami, protože obři se necítili u Ásů v bezpečí bez záruk pro případ, že by se vrátil Tór. Ten toho času meškal na východě a bil tam trolly. Když se zima chýlila ke konci, stavba už hrubě pokročila, a val byl tak vysoký a silný, že by jej nikdo nedokázal ztéct. A když do léta zbývaly tři dni, dospěla práce takřka k bráně. I zasedli bohové na své soudné stolce, aby se uradili, a jeden druhého se ptal, kdo svou radou zavinil, že Freyja bude vydána do Jötunheimu a vzduchu a nebi způsobena úhona, vezme-li se jim slunce a měsíc a dají-li se obrům. A všichni byli zajedno, že to zavinil ten, kdo způsobuje většinu zla, Loki, Laufeyin syn. I prohlásili, že si zaslouží potupnou smrt, jestli hned nenajde radu, jak stavitele připravit o odměnu. A bez meškání Lokiho jali. Ten dostal strach a přísahal, že to zařídí tak, aby stavitel o odměnu přišel, ať ho to stojí co stojí. Když toho večera odjížděl stavitel s koněm Svadilfarim pro kámen, vyběhla z lesa klisna, namířila si to ke koni a zaržála. Jak hřebec ucítil, co to je za kobylu, splašil se, zpřetrhal postroj a rozběhl se za klisnou. Ta před ním utekla do lesa a stavitel se nadarmo snažil hřebce chytit. Koně běhali celou noc a z práce té noci sešlo a příštího dne nemohla stavba pokračovat, jako pokračovala dosud. Když stavitel viděl, že dílo nedokončí, zachvátil ho obří hněv. Tak se Ásové přesvědčili, že mají co činit se skalním obrem, a nedbajíce přísahy, povolali Tóra. Ten se v mžiku objevil a hned se vzduchem mihlo kladivo Mjöllni a Tór vyplatil obrovi odměnu za stavbu. Nebylo jí slunce ani měsíc, ba nedopřál mu ani návratu do Jötunheimu. Hned první ranou mu rozbil hlavu. na padrť a poslal ho hluboko do Niflheimu. Byl to Loki, kdo běhal se Svadilfarim, a mělo to ten následek, že za nějaký čas porodil hříbě. Bylo sivé a mělo osmero nohou a je to ten nejlepší kůň, jakého bozi a lidé znají. Toto se vypravuje ve Vědmině písni:

Tu vládců sbor
na stolce zasedl,
přesvatí bohové
přísně rokovali,
kdo všechen vzduch
zradou otrávil
a obřímu rodu
Ódovu děvu přiřkl.

Zpřetrhali sliby,
přísahy a smlouvy,
slova silná,
společně daná.
Tór se za ně bil,
zachvácen hněvem;
ten nečinně nesedí
při neblahé zvěsti.

43 / Gangleri se zeptal: Co se vypráví o Skídbladni, o té nejlepší lodi? Což jí není velikostí žádná rovna? Vysoký praví: Skídbladni je ze všech lodí nejlepší a je postavena nejdovedněji, avšak Naglfar je loď největší. Ta patří Múspellovi. Skídbladni postavili skřítci, synové Ívaldiho, a darovali ji Freyovi. Je tak veliká, že se na ni nalodí všichni Ásové i se zbraněmi a válečnou výstrojí, a ať pluje kterýmkoliv směrem, hned, jak vykasají plachty, dostane příznivý vítr. Je postavena z tolika dílců a s tak velikým umem, že když není třeba vyplout na moře, dá se svinout jako šátek a uschovat v měšci.

44 / Gangleri pravil: Vskutku dobrá loď je Skídbladni, a je asi zapotřebí mnoha kouzel, než se taková vyrobí. Ale pověz mi: Stalo se někdy Tórovi, že se setkal s tak mocným a sveřepým odpůrcem, který by ho silou či kouzly předčil? Nato Vysoký dí: O tom, myslím, může málokdo co povědět. Ale mnohokrát se jistě setkal s tvrdým odporem. A jestli se i vyskytlo něco tak sveřepého a silného, že Tór nevyšel z boje vítězně, pak netřeba o tom vyprávět, neboť máme mnoho důkazů a všichni jsou povinni proto věřit, že Tór je nejsilnější. Gangleri pravil: Zdá se, že se vás táži na věci, které nikdo není s to zodpovědět. Tu promluvil Stejně vysoký: Slyšeli jsme vypravovat o událostech, jejichž pravdivosti váháme uvěřit. Avšak zde nablízku sedí ten, jenž umí povědět čistou pravdu, a věř, že teď nebude najednou lhát, když nikdy nelhal předtím. Gangleri pravil: Budu zde tedy stát a naslouchat, jak si s mou otázkou poradíte. A nebudete-li umět odpovědět, nač se ptám, prohlásím vás za přemožené. Tu promluvil Třetí: Je zřejmé, že chce ony události znát, ač my nepovažujeme za vhodné o nich mluvit. Počátek byl ten, že Tór Vozka se vydal se svými kozly a vozem na cestu, a měl s sebou Ása, který se jmenuje Loki. K večeru dojeli k jednomu sedlákovi a požádali ho o nocleh. Tór chytil večer své kozly a oba je podřízl, stáhl a vložil do kotle. Když byli uvařeni, zasedl Tór se svým průvodcem k večeři a pozval sedláka, jeho ženu a děti, aby s nimi pojedli. Sedlákův syn se jmenoval Tjálfi a dcera Röskva. Tór prostřel kousek od ohně kozlí kůže a řekl sedlákovi a domácí chase, aby odhazovali kosti na kůže. Sedlákův syn Tjálfi okusoval kýtu a nožem naštípl kost a zlomil ji, aby se dostal k morku. Tór tam strávil noc, a ráno, než se rozednilo, vstal a oblékl se, vzal kladivo Mjöllni, zamával jím a posvětil kozlí kůže. Tu kozli rázem povstali, ale jeden z nich kulhal na zadní nohu. Když to Tór zjistil, dovtípil se, že sedlák či někdo z rodiny nezacházel s kostmi kozla rozumně. Shledal, že kozel má zlomenou stehenní kost. O dalším netřeba dlouze vyprávět. Každý pochopí sedlákův strach, když spatřil, že Tór svraštil obočí až na oči. I to málo, co z jeho očí viděl, stačilo, aby užuž klesl před pouhým jeho pohledem. A když ještě Tór stiskl oběma rukama kladivo, až mu zbělely klouby, sedlák a všichni domácí si počínali, jak se dalo čekat: naříkali, prosili o smír a nabízeli náhradou vše, co měli. Když Tór uviděl jejich strach, opadl z něho hněv, obměkčil se a přijal od nich na usmířenou jejich děti, Tjálfiho a Röskvu. Ti se pak stali jeho poddanými služebníky a od těch dob ho provázejí stále.

45 / Tór tam zanechal kozly a vydal se na východ do Jötunheimu a dospěl až k moři. Pak se pustil přes oceánskou hlubinu, a doraziv k pevnině, vystoupil na břeh, a s ním Loki, Tjálfi a Röskva. Kráčeli chvíli, když před nimi vyvstal hluboký les. Šli jím celý den až do setmění. Tjálfi měl nohy, nad něž nebylo rychlejších. Nesl Tórovi vak s jídlem, ale živobytí tam měli pomálu. Když padla tma, rozhlíželi se po místu k přespání, až objevili jakési velikánské stavení. Na jedné straně mělo po celé šíři vchod. Uložili se tam na noc. Ale o půlnoci nastalo silné zemětřesení. Země se pod nimi houpala a dům se celý třásl. Tu Tór vstal, zavolal na své průvodce a všichni kolem sebe šmátrali, až našli na pravé straně místnosti přístavek a tam vešli. Tór se posadil u vchodu a ostatní dovnitř a báli se, ale Tór svíral topor kladiva a byl připraven se bránit. Slyšeli veliký rachot a dunění. Když se rozednilo, vyšel Tór ven a tu vidí, že v lese nedaleko něj leží muž a není věru malý. Muž spal a silně chrápal. Tu Tór pochopil, co to bylo v noci za zvuky. Opásal se opaskem síly a jeho božská síla vzrostla. V té chvíli se muž probudil a honem vstal. A říká se, že Tór protentokrát zaváhal udeřit kladivem, a zeptal se ho na jméno. Muž řekl, že se jmenuje Skrými. „Ale tebe se ptát na jméno nemusím“, dodal, „vidím, že jsi Ásatór. To jsi mi ty odtáhl mou rukavici?“ A Skrými se sehnul a rukavici zvedl. Tu Tór poznal, že to; co v noci měl za stavení, byla palečnice a přístavek byl u ní palec. Skrými se zeptal, přejí-li si jeho doprovod, a Tór souhlasil. Potom vzal Skrými svůj ranec s jídlem, rozvázal jej a pustil se do snídaně, a Tór se svými průvodci se najedl zvlášť na jiném místě. Skrými jim pak nabídl, aby dali zásoby potravy dohromady, a Tór souhlasil. I svázal Skrými všechno jídlo do jednoho rance a hodil si ho na záda. Šel celý den vpředu a dělal tuze dlouhé kroky. Pozdě večer jim našel nocležiště pod mohutným dubem. Pak řekl Tórovi, že se uloží ke spánku; „ale vy si vezměte ranec a povečeřte.“ A sám hned usnul a silně chrápal. Tór vzal ranec a chtěl ho rozvázat. A nutno říct, ač se to zdá neuvěřitelné, že ani jeden uzel nerozvázal, ba ani koncem tkanice nepohnul tak, aby sebemíň povolila. Když viděl, že je všechna námaha marná, rozzlobil se a popadl oběma rukama kladivo Mjöllni, nakročil se jednou nohou k místu, kde Skrými ležel, a udeřil ho do hlavy. Tu Skrými procitl a ptá se, jestli mu nespadl na hlavu lístek ze stromu a jestli už pojedli a chystají se na lože. Tór odpověděl, že jdou právě spát, a odešli pod jiný dub. A po pravdě řečeno, ani tam neměli klidný spánek. O půlnoci Tór slyší, že Skrými hluboce spí a chrápe, až to v lese duní. I vstane a přiblíží se k němu, řádně se rozmáchne kladivem a zasadí mu ránu doprostřed čela. Cítí, že zobec kladiva vnikl hluboko do hlavy. Vtom se Skrými probudí a povídá: „Co se děje, nespadl mi na hlavu žalud? Co je s tebou, Tóre?“ Tór rychle ustoupil a odpověděl, že se zrovna probudil a že je ještě noc a čas spát. A pomyslil si, jestli se mu ještě podaří zasadit spáči třetí ránu, tak ho Skrými už zaručeně neuvidí. Potom ulehl a dával pozor, až druhý zase upadne do hlubokého spánku. A krátce před svítáním slyší, že Skrými usnul. I vstane a přiskočí k němu, ze všech sil zamává kladivem a zasadí mu ránu do nastavené skráně. Kladivo do ní zajelo až po topor, ale Skrými se posadí, opráší si tvář a povídá: „Na stromě asi sedí ptáci. Tak se mi zdálo, jak jsem se probudil, že mi spadla na hlavu nějaká větvička. Ty už jsi vzhůru, Tóre? Je asi načase vstát a obléct se. Vy už teď nemáte daleko do hradu, který se jmenuje Útgard. Zaslechl jsem, jak jste si mezi sebou šeptali, že nejsem zrovna moc malý. Ale až přijdete do Útgardu, uvidíte tam muže ještě větší. Dám vám dobrou radu: Moc se tam nevychloubejte. Družina útgardského Lokiho by takovým střízlíkům naparování asi nestrpěla. Jinak se raději vraťte, což by bylo hádám pro vás nejlepší. Jestli však chcete jít dál, dejte se k východu. Já mám teď cestu na sever k horám, které tamhle vidíte.“ Nato Skrými sebral ranec s jídlem, hodil si ho na záda a zabočil stranou do lesa. A nikde není zmínky o tom, že by mu byli Ásové popřáli, aby se zase zdrávi sešli.

46 / Tór a jeho průvodci se vydali na cestu a šli pořád dál, až k polednímu uviděli na pláni hrad a museli zaklonit hlavu až na záda, aby ho přehlédli celý. Dali se ku hradbám, brána však byla uzavřená mříží. Tór se do mříže opřel, ale žádnou mocí ji nemohl otevřít. Dlouho se takto pachtili, až se jim podařilo prolézt mezi mřížemi a tak se dostali dovnitř. Spatřili veliký palác a vydali se k němu. Dveře byly otevřené. I vešli a uviděli na dvou dlouhých lavicích mnoho mužů, všechny ukrutně velké. Hned nato předstoupili před krále Útgardu Lokiho a pozdravili ho. On si je pomalu změřil, vycenil v úšklebku zuby a řekl: „Darmo se ptát na noviny z tak daleké cesty, ale jestli se nemýlím, tento klučík bude Tór Vozka? Ale třeba jsi větší, než se mi zdáš. Jaké zkoušky zdatnosti jste dle svého mínění ty a tví druzi připraveni podstoupit? Nestrpíme u nás nikoho, kdo nějakým umem či dovedností nevyniká nad ostatní.“ Tu promluvil ten, který stál vzadu a jehož jméno je Loki: „Znám umění, v němž jsem připraven se na místě utkat: že nikdo v této síni nedokáže sníst své jídlo rychleji než já.“ Útgardský Loki odpověděl: „Umění to je, jestli je vskutku ovládáš. Uspořádáme tedy v tomto umění závod.“ A zavolal dozadu na lavici, aby předstoupil muž jménem Logi a utkal se s Lokim. Pak přinesli žlab, postavili ho doprostřed síně a naplnili masem. Loki si sedl k jednomu konci a Logi k druhému a oba jedli, jak uměli nejrychleji, až se setkali uprostřed žlabu. Loki už ojedl všechno maso z kostí, kdežto Logi snědl nejen maso, ale i kosti a žlab. A všem bylo zřejmé, že Loki závod prohrál. Potom se útgardský Loki zeptal, v čem umí závodit ten druhý mladík. Tjálfi odpověděl, že se utká s každým, koho útgardský Loki určí, v běhu. Útgardský Loki řekl, že to je výtečné umění a že, jak doufá, je dostatečně rychlý, má-li v tomto umění obstát, což bude mít možnost hnedle zkusit. A povstav, odebral se ven na rovinatou pláň, kde byla dobrá běžecká dráha. A tam k sobě povolal mladíčka jménem Hugi a vyzval ho, aby běžel o závod s Tjálfim. I běželi první kolo a Hugi byl o tolik napřed, že se v cíli ještě stačil proti soupeři obrátit. Tu útgardský Loki pravil: „Budeš musit přidat, Tjálfi, jestli chceš závod vyhrát. Ale je pravda, že sem ještě nikdy nezavítal rychlejší běžec než ty.“ I běželi druhé kolo. Když Hugi doběhl k cíli a obrátil se, byl Tjálfi ještě na dostřel luku za ním. Tu útgardský Loki pravil: „Dobře Tjálfi běží, ale nevěřím už, že závod vyhraje. To se ukáže, až teď poběží třetí kolo.“ I dali si ještě jedno kolo. Ale když Hugi doběhl k cíli a obrátil se, Tjálfi ještě nebyl ani v půli. Tu všichni prohlásili, že o závodu je rozhodnuto. Potom se útgardský Loki zeptal Tóra, jaké umění jim chce předvést on, když se o jeho výkonech vypráví tolik zkazek. Tór odpověděl. že by se nejraději utkal s někým v pití. Útgardský Loki souhlasil, to že se může snadno stát. Vešel do síně, zavolal svého šenka a přikázal mu přinést trestní roh, z něhož podle obyčeje pijí pokutu družiníci. Šenk hned předstoupil s rohem a podal ho Tórovi. Útgardský Loki pravil: „Vypít tento roh na jedno zavdání platí za dobrý výkon, jsou však tací, co jej vypijí nadvakrát. Ale nikdo není tak bídný pijan, aby jej nevyprázdnil natřikrát.“ Tór si roh prohlédl a nepřipadal mu ani tak velký jako spíš dlouhý. Měl už pořádnou žízeň a pustil se ruče do pití. Mohutně polykal a měl za to, že se nebude muset do rohu podívat víckrát než jednou. Ale když mu už došel dech a podíval se, kolik upil, zdálo se mu, že nápoje v rohu skoro neubylo. Útgardský Loki pravil: „Dobře sis zavdal, ale ne dost. Nikdy bych nevěřil, kdyby mi někdo tvrdil, že Ásatór nevypije víc. Vím však, že chceš roh vypít napodruhé.“ Tór na to neřekl nic, přiložil si roh k ústům a předsevzal si, že tentokrát vypije víc. Snažil se, seč mu stačil dech, ale zase viděl, že špička rohu se nechce zvednout tak, jak by si přál. A když odtrhl roh od úst a podíval se do něj, zdálo se mu, že z něj ubylo ještě méně než prve. Chybělo v něm jen tolik, aby bylo vidět rýhu při okraji. Útgardský Loki pravil: „Copak, Tóre, snad si nešetříš ještě jeden doušek, větší, než ti bude zdrávo? Tak se mi zdá, že jestli máš vypít roh napotřetí, bude to muset být lok největší. A nebudeš u nás platit za tak udatného muže jako u Ásů, jestli se lépe neosvědčíš v jiných hrách, než se zřejmě stane v této.“ Tu se Tór rozzlobil, přiložil si roh k ústům a pil, seč byl, a snažil se vší mocí. A když se pak do rohu podíval, byl tentokrát přece jen znát jakýs takýs rozdíl. Ale odložil roh a víc už pít nechtěl. Útgardský Loki řekl: „Nyní je zřejmé, že tvoje moc není tak veliká, jak jsme se domnívali. Chceš podstoupit ještě jiné zápolení? Jak vidno, v tomto jsi ku svému prospěchu neobstál.“ Tór odpověděl: ,~Jsem ochoten podstoupit ještě jiné zápolení. Ale doma u Ásů by mě udivilo, kdyby takovéhle pití považovali za nedostatečné. Jaké zápolení mi chcete nabídnout teď?“ Útgardský Loki řekl: „Malí chlapci u nás dělávají maličkost, která nestojí za řeč: zvedají ze země mou kočku. Ani bych se to před Ásatórem neodvážil vyslovit, kdybych byl neviděl, že zmůžeš mnohem méně, než jsem si představoval.“ A vtom už vběhla do síně pěkně veliká šedivá kočka. Tór k ní přistoupil, uchopil ji pod břichem a zvedal. Ale čím výš zvedal ruku, tím víc kočka hrbila a natahovala hřbet, a až když Tór dosáhl, jak mohl nejvýš, nadzvedla jednu nohu. Víc Tór v tomto zápolení nesvedl. Útgardský Loki řekl: „Utkání dopadlo, jak jsem tušil. Kočka je sice veliká, zato Tór je malý a slabý vedle těch urostlých mužů tady u nás.“ Tu Tór odpověděl: „Jakkoli jsem u vás malý, vyzývám vás, ať někdo předstoupí a pustí se se mnou do zápasu. Teď už mám zlost.“ Útgardský Loki se rozhlédl po lavicích a řekl : „Nevidím v téhle síni ani jednoho muže, který by nepovažoval za maličkost jeho nedůstojnou se s tebou utkat. Ale uvidíme,“ dodal. „Zavolejte mi sem nejprve mou starou chůvu Elli, nechť se s ní Tór utká, jestliže chce. Porazila už leckoho, kdo mi nepřipadal méně silný než on.“ Vtom už do síně vcházela jakási stařena a útgardský Loki ji vyzval, aby se pustila s Ásatórem do křížku. Netřeba se dlouze šířit. Zápas probíhal tak, že čím více se Tór snažil stařenu porazit, tím pevněji stála. Pak zaútočila ona a Tór zakolísal, nastalo urputné cloumání a netrvalo dlouho a Tór padl jednou nohou na koleno. Tehdy k nim útgardský Loki přistoupil a vyzval je, aby zápas skončili, a dal Tórovi na srozuměnou, že nikoho dalšího z jeho dvora k souboji už vyzývat nemusí. Mezitím nastala noc. Útgardský Loki vykázal Tórovi a jeho druhům místo v síni a ti tam strávili noc a bylo o ně dobře postaráno.

47 / Ráno, když se dnilo, Tór a jeho druzi vstali, oblékli se a hotovili se k odchodu. Tu za nimi přišel útgardský Loki a dal jim prostřít stůl. Nechybělo jim tam dobré pohoštění, jídlo ani pití. Když pojedli, vydali se na cestu a útgardský Loki je vyprovodil až ven z hradu. Při loučení se Tóra otázal, co soudí o své cestě a zda se kdy setkal s někým mocnějším, nežli je on. Tór odpověděl, že nemůže popřít, že při tomto setkání sklidil málo slávy. „Vím, že mě budete nazývat chabým sokem, a to mě hněte.“ Tu útgardský Loki pravil: „Teď, když už jsi z hradu venku, ti mohu prozradit, že dokud budu žít a bude záležet na mně, pak do něj již nikdy nevkročíš. A na mou víru, že by ses byl nikdy dovnitř nedostal, kdybych byl předem věděl, jakou máš sílu a že nás málem přivedeš do neštěstí. Užil jsem proti tobě šálení zraku a poprvé jsme se setkali už v lese. A když jsi měl rozvázat ranec s jídlem, svázal jsem ho čarovným drátem, abys ranec neotevřel. Potom jsi mi zasadil kladivem tři rány. První byla nejmenší, leč přesto tak silná, že kdyby mě byla zasáhla, už jsem se neprobudil. Viděl jsi u mého paláce plochou skálu a v ní tři hluboká údolí s jedním nejhlubším; to byly stopy po tvém kladivu. Tu skálu jsem nastavil proti němu, což ty jsi neviděl. Stejně tomu bylo i při závodech, když jste se utkali s mými poddanými. V prvním závodil Loki. Byl hodně hladový a jedl rychle. Ale Logi (Plamen), to byl sám planoucí oheň, a ten zhltl s masem i žlab. Potom běžel Tjálfi o závod s Hugim. Ale Hugi (Mysl) byl moje myšlenka a Tjálfi neměl naději, že by se s ní mohl rychlostí měřit. Když ty jsi pil z rohu a zdálo se ti, že z něj jen málo ubývá, pak i to byl na mou víru div, jaký bych nikdy nečekal. Druhý konec rohu byl v moři, což ty jsi neviděl. Ale až teď přijdeš k moři, uvidíš, kolik jsi z něj upil. Vznikla tam souš, které se teď říká odliv.“ A pokračoval: „Ani toho, že jsi zvedl kočku, si necením méně. Abych ti řekl pravdu, všichni, kdo viděli, žes jí nadzvedl jednu nohu, dostali strach. Ta kočka nebyla tím, čím se ti být zdála. Byl to sám Midgardsorm, had, který leží kolem dokola veškeré země, a přesto mu celá jeho délka sotva stačila, měl-li zůstat na zemi aspoň ocasem a hlavou. Vyzvedl jsi ho skoro až k nebi. A i to byl velký div, že jsi tak dlouho odolával a padl jen najedno koleno, když jsi zápolil s Elli (Stáří). Neboť ještě se nevyskytl a nikdy se nevyskytne nikdo, koho by – jestli se toho dožije a dočká se stáří – stáří nepřemohlo. A teď už je na čase se rozloučit, a popravdě řečeno, bude pro obě strany lepší, když už sem víckrát nepřijdete. I podruhé budu bránit svůj hrad stejnými či jinými úskoky tak, že se mnou nic nezmůžete.“ Tór uslyšev takovou řeč, uchopil kladivo a rozmáchl se, ale když chtěl uhodit, nebylo po útgardském Lokim ani vidu. I otočí se znovu ku hradu, že ho zboří. Vidí však jen krásnou širou planinu, a hrad nikde. I obrátí se a dá se svou cestou, a vrátí se opět domů do Trúdvangů. Ale tolik je jisté: tehdy si umínil, že bude hledět setkat se s Midgardsormem, což se pak také stalo. A teď už myslím, že tě o této Tórově cestě nikdo nemůže lépe a pravdivěji zpravit.

48 / Gangleri pravil: Útgardský Loki musí mít velikou moc, i když také hojně užívá lsti a kouzel. Jeho moc lze vidět z toho, že měl ve své družině tak zdatné a silné pomocníky. Ale cožpak se Tór za to nikdy nepomstil? Vysoký odpovídá: Je známo, a není k tomu ani zapotřebí být učený, že Tór onu cestu, o níž jsme ti nyní vyprávěli, záhy napravil. Nepobyl doma dlouho a hned se zase vydal na cestu v takovém spěchu, že si s sebou nevzal vůz ani kozly, ba ani doprovod. Prošel Midgardem v podobě jinocha a jednoho večera dorazil k obru, který se jmenoval Hymi. Tór u něj zůstal na noc. Za rozednění Hymi vstal, oblékl se a chystal se vyplout na rybolov. Tór bez meškání vyskočil, kvapně se vypravil a žádal Hymiho, aby ho vzal s sebou. Hymi namítal, že by mu byl málo platný, když je tak malý a ještě pouhý mladíček, „a jestli budu lovit tak dlouho a daleko jako obyčejně, bylo by ti zima.“ Tór na to, jen ať si klidně pluje, jak daleko chce, poněvadž není jisté, že zrovna on bude první žadonit o návrat. A rozzlobil se na obra tak, že ho málem uhodil kladivem. Radši se ale mírnil, protože tentokrát chtěl použít svou sílu jinde. Zeptal se Hymiho, jakou budou mít návnadu, a Hymi ho vyzval, aby si ji obstaral sám. Tór se tedy odebral na místo, kde viděl stádo Hymiho volů. Chytil největšího z nich zvaného Himinhrjód, utrhl mu hlavu a vrátil se s ní k moři. Hymi mezitím spustil člun na vodu. Tór vstoupil na palubu a posadil se na záď, chopil se páru vesel a zabral, až se Hymi divil, jak se loď pod jeho záběry bystře sune. Sám vesloval na přídi a plavba rychle ubíhala. Náhle Hymi prohlásil, že už jsou v místech, kde obyčejně loví platýze. Tór však trval na tom, aby se pustili dál, a tak veslovali ještě hodnou chvíli. Nakonec Hymi řekl, že jestli poplují ještě dál, tak se vydávají v nebezpečí, že při lovu narazí na Midgardsorma. Tór odpověděl, že bude veslovat ještě chvíli, což také učinil. Hymi se už velice chmuřil. Konečně Tór odložil vesla a udělal si pořádnou udici. Ani háček nebyl zrovna malý a slabý. Nabodl na něj volskou hlavu a hodil ji přes palubu. Háček klesl ke dnu. A abys věděl pravdu, vyzrál Tór tenkráte na Midgardsorma víc, než když ho pohaněl útgardský Loki a nechal ho tu saň zvedat rukou. Midgardsorm po volské hlavě chňapl a háček se mu zasekl do patra. Když to ucítil, prudce sebou trhl, až Tór narazil oběma pěstmi na hranu člunu. To Tóra rozlítilo, i vyzbrojil se božskou silou a vzepřel se oběma nohama, až prorazil loď, postavil se na mořské dno a táhl hada ke člunu. A lze tvrdit, že ten nikdy nezažil hrůzostrašný pohled, kdo neviděl, jak Tór tehdy metal očima blesky na saň a saň zírala zdola na Tóra a dštila jed. Vypráví se, že obr Hymi změnil barvu, zbledl a roztřásl se strachy, když uviděl hada a moře valící se do člunu a zase ven. A ve chvíli, kdy Tór uchopil kladivo a zvedal je do vzduchu, sáhl obr po noži na návnadu a přesekl Tórovu udici na hraně člunu, a had klesl do moře. Leč Tór za ním mrštil kladivo a říká se, že mu pod hladinou urazil hlavu. Podle mé mínky je však pravda ta, že Midgardsorm stále žije a leží v nejzazším moři. Tór alespoň zvedl pěst a zasadil Hymimu políček na ucho, že ten přeletěl přes palubu a byla z něj vidět jen chodidla. Poté se Tór přebrodil na břeh.

49 / Gangleri pravil: Zběhly se u Ásů ještě jiné velké události? Tór, si na této cestě vedl vskutku nadmíru zdatně. Vysoký odpovídá: Lze zajisté vyprávět o události, které Ásové přikládali ještě větší význam. Počátek toho příběhu byl ten, že Baldr Dobrotivý měl těžké sny, které věštily, že je ohrožen na životě. Když je vypověděl Ásům, ti se vespolek radili a usnesli se, že zajistí Baldrovi záštitu před všelikým nebezpečím. Frigg si dala složit přísahu, že Baldrovi neublíží oheň ani voda, železo a všecek ostatní kov, kameny, země, stromy, choroby, zvěř, ptáci,jed a hadi. Když se tak stalo a vešlo to ve známost, krátili si Ásové a Baldr na sněmech s oblibou chvíli tím, že se Baldr postavil doprostřed a ostatní po něm vrhali kopí, sekali mečem nebo házeli kameny. A ať dělali cokoli, nic mu neublížilo, a všichni to považovali za velkou výhodu. Když to uviděl Loki, Laufeyin syn, nelíbilo se mu, že Baldr je nezranitelný. I proměnil se v ženu a vypravil se k Frigg do Fensalu. Frigg se ženy zeptala, zdali ví, co Ásové dělají na sněmu. Ta řekla, že všichni něco vrhají na Baldra, jemu se však nic nestane. Tu Frigg pravila: „Ani zbraň, ani dřevo Baldrovi neublíží. ‚To vše jsem zavázala přísahou.“ A žena se zeptala: „Zdalipak složily všechny věci přísahu, že Baldra ušetří?“ Frigg odpověděla: „Na západ od Valhaly roste na stromě výhonek, který se zve jmelí. Ten se mi zdál příliš mladičký, abych od něj žádala přísahu.“ Poté žena odešla. Loki utrhl jmelí a šel na sněm. Ásové stáli v kruhu kolem Baldra, jen Höd stál vpovzdálí, poněvadž byl slepý. Loki ho oslovil řka: „Proč i ty na Baldra něco nevrhneš?“ Höd odpověděl: „Protože nevidím, kde je. A pak, nemám žádnou zbraň.“ Tu Loki řekl: „Počínej si jako ostatní a prokaž Baldrovi stejnou čest. Ukáži ti směrem, kde stojí, a vystřel na něj tuto větvičku.“ Höd vzal jmelí a vystřelil je pod Lokiho vedením na Baldra. Větvička Baldra proklála, a ten klesl mrtev k zemi. To bylo největší neštěstí spáchané u bohů a lidí. Když Baldr padl, ztratili Ásové řeč a ruce jim klesly, místo aby ho zvedli, a hledíce jeden na druhého, všichni byli jedné mysli vůči tomu, kdo čin spáchal. Avšak nemohli vykonat pomstu, neboť jejich hájemství bylo posvátné. Když se Ásové konečně pokusili promluvit, vydral se jim z hrdla zprvu jen pláč, takže nikdo nemohl druhému slovy povědět o svém žalu. Ódin však nesl toto neštěstí nejtíže, neboť nejlépe věděl, jaká ztráta a újma Ásy smrtí Baldrovou postihla. Když se bohové vzpamatovali, ujala se slova Frigg. Tázala se, kdo z Ásů touží získat její lásku a přízeň a vydá se do Helu a pokusí se Baldra najít a nabídnout Hel výkupné, aby Baldrovi dovolila vrátit se domů do Ásgardu. Ten, jenž byl ochoten tuto cestu podstoupit, se jmenoval Hermód Smělý, syn Ódinův. I přivedli Ódinova koně Sleipniho, Hermód na něj vsedl a odcválal. Ásové zvedli Baldrovo mrtvé tělo a odnesli je k moři. Hringhorni se nazývala Baldrova loď, jedno z největších plavidel. Bohové ji chtěli spustit na móře a vystrojit na ní Baldrovi pohřeb žehem, ale nedokázali jí ani pohnout. I poslali do Jötunheimu pro obryni jménem Hyrrokkin. Ta přicválala na vlku a místo uzdy měla zmiji. Když seskočila z tohoto oře, Ódin povolal čtyři berserky, aby ho hlídali, ale ani ti ho neudrželi, dokud ho nesrazili k zemi. Potom se Hyrrokkin opřela o příď lodi a jedním rázem ji vsunula na vodu, až ze špalků pod kýlem vyšlehly plameny a země se chvěla. To Tóra rozlítilo, uchopil kladivo, a kdyby ho všichni bohové nebyli prosili o slitování, byl by jí rozbil hlavu. Potom vynesli Baldrovu mrtvolu na loď. Když to viděla jeho žena Nanna, Nepova dcera, puklo jí hořem srdce a zemřela. Tak i ji položili na hranici a zažehli oheň. Přistoupil Tór a posvětil hranici kladivem Mjöllni, když vtom mu před nohama přeběhl skřítek. Jmenoval se Lit (Barva). Tór se po něm ohnal nohou, skopl ho do ohně a on uhořel. K tomuto žehu se dostavilo mnoho rozličného lidu. Především dlužno jmenovat Ódina; s ním přišla Frigg a valkýry a jeho havrani. Frey přijel ve vozíku taženém kancem zvaným Gullinbursti nebo též Slídrugtanni, zatímco Heimdall přijel na koni Gulltoppovi a Freyja kočírovala své kočky. Dostavil se též početný zástup mrazivých i skalních obrů. Ódin položil na hranici zlatý prsten zvaný Draupni, který měl tu vlastnost, že každou devátou noc z něj skanulo osm zlatých prstenů stejně těžkých. Baldrův kůň byl přiveden na hranici v plném postroji. O Hermódovi se vypráví, že jel devět nocí údolími tak temnými a hlubokými, že nic neviděl, až dospěl k řece Gjöll a vjel na Gjöllský most, který je vydlážděn skvoucím zlatem. Most střeží panna jménem Módgud. Ta se jej vyptala na jméno a původ a podotkla, že den předtím přejelo po mostě pět šiků mrtvých mužů, „ale most pod tebou neduní méně, ač jedeš sám. Také nemáš barvu nebožtíků, tak proč spěcháš do Heliny říše?“ Hermód odpověděl: „Jedu tam hledat Baldra. Viděla jsi ho na této cestě?“ Přitakala, že Baldr přejel po Gjöllském mostě, a dodala: „Cesta do Helu vede dolů a k severu.“ I pokračoval Hermód v jízdě, až dojel k mříži obklopující Hel. Tam seskočil z koně, utáhl mu řemen pod sedlem, znovu nasedl a zatnul koni ostruhy do slabin. Ten vyrazil a přenesl se jediným skokem přes mříž, aniž o ni zavadil. Hermód se pak vydal k paláci a seskočil před ním z koně, vešel do síně a spatřil tam svého bratra Baldra sedět na čestném místě. I zůstal tam Hermód přes noc. Ráno požádal Hel, aby Baldrovi dovolila odjet s ním domů, a vyprávěl jí o velikém pláči a zármutku, který zavládl u Ásů. Hel však odvětila, že nejprve bude třeba ověřit, zda byl Baldr všemi tak milován, jak se o něm říká. „Jestli jej budou všechny věci na světě, živé i mrtvé, oplakávat, pak ať se opět vrátí k Ásům. Najde-li se však někdo, kdo odepře plakat, pak zůstane u Hel.“ Tu Hermód povstal a Baldr ho vyprovodil z paláce. Stáhl si prsten Draupni a poslal ho Ódinovi na památku, a Nanna poslala Frigg své plátno a jiné dary a Fulle zlatý prsten. Hermód se vydal na zpáteční cestu, a když přijel do Ásgardu, vyprávěl vše, co viděl a slyšel. Ásové hned rozeslali po celém světě posly s prosbou, aby byl Baldr pláčem vykoupen z Heliny říše. A všichni plakali, lidé a veškeří živí tvorové, ale i země, kameny a stromy a všechen kov, jak sis jistě povšiml, že tyto věci pláčí, přijdou-li z mrazu do tepla. Když poslové vykonali, čím byli pověřeni, a vraceli se domů, objevili v jedné jeskyni sedící obryni. Řekla, že se jmenuje Tókk. Požádali ji, aby pláčem vykoupila Baldra z Helu. Ona však pravila:

Nad skonem Baldra
bude Thökk prolévat
suché jen slzy.
Mne živ ni mrtev
nikdy neoblažil.
Ať ponechá si Hel, co jí patří.

Lidé se dohadují, že to byl Loki, Laufeyin syn, neboť ten způsobil Ásům nejvíce zla.

50 / Tu pravil Gangleri: Přespříliš toho Loki přivodil, když nejprve způsobil Baldrovu smrt a potom i to, že nebyl z Heliny říše propuštěn. Zdali za to byl nějak potrestán? Vysoký odpovídá: Dostalo se mu takové odplaty, že ji bude ještě dlouho pociťovat. Když se na něj bohové rozhněvali, jak si zasloužil, utekl a skryl se na jedné hoře a postavil si tam dům o čtyřech dveřích, aby z něho viděl na všechny strany. Přes den se však často proměňoval v lososa a skrýval se ve Fránangrském vodopádu. Tehdy ho napadla myšlenka, jakou léčku by si Ásové asi mohli vymyslet, aby ho ve vodopádu chytili. Když pak seděl v domě, vzal lněnou přízi a vázal z ní oka, jak se od té doby zhotovují sítě. Před ním hořel oheň. Tu spatřil, že se k němu Ásové blíží, neboť Ódin uviděl z Hlidskjálfu, kde je. Ihned vyskočil a vrhl se do řeky, ale síť předtím hodil do ohně. Když Ásové došli k domu, vstoupil dovnitř nejprve ten, jenž byl ze všech nejbystřejší a zve se Kvasi. Jak spatřil na ohništi síť shořelou na popel, hned se dovtípil, že to asi bude zařízení na chytání ryb, a řekl to Ásům. Ti se hned jali vázat síť podle té shořelé na popel, co udělal Loki. Když byla síť hotova, odebrali se k řece a hodili síť do vodopádu. Tór držel jeden konec a druhý drželi všichni ostatní Ásové a táhli. Loki však před sítí uplaval a položil se na dno mezi dva kameny. Ásové táhli síť nad ním a ucítili, že narazili na něco živého. I odebrali se podruhé vzhůru k vodopádu a znovu vrhli síť, a zatížili ji tak, aby pod ní nic nemohlo proklouznout. Ale Loki zase plaval před sítí, a když viděl, že se už blíží k moři, vymrštil se přes síť a plaval rychle k vodopádu. Ásové tedy věděli, kde je, i odebrali se ještě jednou vzhůru k vodopádu. Rozdělili se tentokrát na oba břehy, kdežto Tór šel za sítí prostředkem řeky. Tak postupovali k moři. Tu viděl Loki, že má na vybranou dvojí: buď se vrhnout do moře, což by ho stálo život, nebo ještě jednou přeskočit síť. To také učinil, a co nejrychleji mohl, vymrštil se přes okraj sítě. Tór se však natáhl a chytil ho, ale ruka mu po něm sklouzla a zastavila se až pod ocasní ploutví. To je důvod, proč se losos k ocasu tak zužuje. Nyní byl Loki bez milosti lapen a odveden do jeskyně. Ásové našli tři ploché kameny, postavili je na hranu a do každého vytesali otvor. Pak byli přivedeni Lokiho synové, Váli a Nari neboli Narfi. Váliho proměnili Ásové ve vlka a ten rozsápal svého bratra. Jeho střevy pak připoutali Lokiho na ony tři vztyčené kameny. Jeden stojí pod jeho rameny, druhý pod bedry a třetí pod koleny, a střeva se proměnila v železo. Potom vzala Skadi jedovatého hada a připevnila jej nad ním tak, aby mu hadí jed kapal do tváře. Jeho žena Sigyn stojí vedle něj a drží pod kapkami jedu misku. Když je však miska plná, musí ji jít vylít a jemu mezitím kape jed na tvář. Tehdy se Loki děsivě zmítá, až se zem chvěje. Vy tomu pak říkáte zemětřesení. Tam bude ležet spoutaný až do ragnaröku.

51 / Gangleri pravil: Jaké zvěsti se vyprávějí o ragnaröku? O tom jsem zatím nic neslyšel. Vysoký dí: O tom se dají vyprávět mnohé a veliké zvěsti. První je ta, že přijde zima, která se zve zimou fimbulskou. Tehdy zadují ze všech stran sněhové vánice, nastanou velké mrazy a prudké vichřice. Slunce ztratí svou blahodárnou sílu. Takové zimy přijdou tři za sebou a nebude mezi nimi léto. Ale jim budou předcházet jiné tři zimy, kdy zavládnou po celém světě kruté boje. Tehdy se z chamtivosti budou navzájem pobíjet bratři a nikdo neušetří syna ani otce ubití ni porušení pokrevních svazků. Toto se vypravuje ve Vědmině písni:

Bratr s bratrem
bít se bude na smrt,
synovci poskvrní
příbuzenské svazky.
Zle je s lidmi,
smilstvo bují,
meče se blyští,
štíty pukají,
vlk vyje s vichry,
vniveč se propadá svět.

Nyní se stane to, co má pověst veliké události: vlk spolkne slunce, a to bude pro lidi těžké neštěstí. Jiný vlk pohltí měsíc, což způsobí též mnoho strastí. Hvězdy zmizí z nebe. Potom se začnou země a všechny hory chvět tak, až se vyvrátí stromy, skály se zřítí a všechny okovy a pouta prasknou a přervou se. Tehdy se osvobodí vlk Fenri a moře se vylije z břehů, protože Midgardsorma se zmocní obří hněv a vrhne se na zemi. Také se dá do pohybu Naglfar, loď toho jména, jež je zhotovena z nehtů nebožtíků. Dlužno proto připomenout pro výstrahu, že zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraději nikdy neviděli hotovou. Leč v onom přívalu moře Naglfar vypluje. Hrym se jmenuje obr, jenž Naglfar řídí. Vlk Fenri se vyřítí s rozevřenou tlamou, jejíž dolní čelist sahá k zemi a horní k nebi. Kdyby měl dost prostoru, rozevřel by ji ještě víc. Z očí i nozder mu šlehají plameny. Midgardsorm dští jed a zahaluje jím všechen vzduch i vodstvo. Je přehrozný a žene se vlkovi po boku. V této vřavě puká nebe a synové Múspellu vyjíždějí na koních. Surt jede v čele a před ním i za ním šlehá oheň. Má znamenitý meč, jenž září jasněji než slunce. Když jedou přes Bifröst, most se zřítí, jak bylo řečeno svrchu. Múspellští vniknou na planinu zvanou Vígríd. Přicházejí tam také Fenri a Midgardsorm. Už tam dorazili i Loki a Hrym a s ním všichni mraziví obři, kdežto Lokiho doprovázejí všichni přívrženci Helini. Synové Múspellu tvoří šik sami pro sebe a vychází z něho veliký jas. Planina Vígríd se rozprostírá na sto honů do všech stran. Až toto se udá, povstane Heimdall, mocně zatroubí na Gjallarhorn a vzbudí všechny bohy. Ti se shromáždí na sněmu. Ódin vyjede k Mímiho studni načerpat od Mímiho rady pro sebe a svůj voj. Tehdy se zachvěje jasan Yggdrasil a vše na zemi i na nebi se naplní bázní. Ásové a všichni einherjové se odějí do boje a vytáhnou na planinu. V čele jede Ódin v zlaté přilbě a skvělém brnění a má svůj oštěp, zvaný Gungni. Vyrazí proti vlku Fenrimu a Tór po jeho boku, leč nemůže mu být oporou, neboť nese všecku tíži střetnutí s Midgardsormem. Frey bojuje proti Surtovi a svádí s ním tvrdý souboj, až sám padne. Doplácí smrtí na to, že postrádá svůj dobrý meč, který dal Skírnimu. Tehdy bude už také na svobodě pes Garm, který je upoután před Gnipskou slují. Je to nebezpečná nestvůra. Utká se s Týem a oba si přivodí navzájem smrt. Tór zasadí smrtelnou ránu Midgardsormovi a ustoupí o devět kroků. Tam klesá mrtev k zemi, zasažen jedem, který na něj had vychrlil. Vlk zadáví Ódina a to je Ódinův konec. Ihned však přiskočí Vídar a jednou nohou šlápne vlkovi na dolní čelist. Na té noze má botu, na niž se hromadila surovina po všechny časy, a to ony cípky kůže, které lidé odřezávají od špičky a paty své obuvi. Proto nechť každý, kdo chce být Ásům nápomocen, tyto odstřižky zahazuje. Jednou rukou Vídar uchopí horní čelist vlka a roztrhne mu chřtán; to je vlkův konec. Loki se bije s Heimdallem a oba si přivodí navzájem smrt. Poté Surt vrhne na zemi oheň a sežehne celý svět. Toto se říká ve Vědmině písni:

Heimdall svou polnicí
na poplach troubí,
Ódin promlouvá
s Mímiho hlavou.
Chvěje se jasan,
sténá Yggdrasil,
prastarý strom,
vlk je na svobodě.

Co je s Ásy,
co je s álfy,
hřmí Jötunheimem;
Ásové sněmují.
Skřítci sténají,
slojí znalí,
vyhlížejí ze skal.
Ví někdo víc?

Hrym jede z východu,
na hrudi štít,
saň ocasem bije
v obří zlobě,
moře se vzdouvá.
Orel mává křídly,
na mrtvé se sápe,
spěje vpřed Naglfar.

Loď pluje z východu,
Loki ji řídí,
synové Múspellu
moře brázdí.
S šedivou šelmou
šiky obrů jdou,
k nim se i bratr
Býleistův přidal.

Surt přijíždí z jihu
se zhoubcem stromů,
sluncem se mu blyští
meč zcizený bohům.
Skály se řítí,
s běsy se hroutí,
muži putují k Hel,
pukají nebesa.
Tu bohyni nadchází
nový zármutek,
když Ódin vyjde
s vlkem se bít
a se Surtem vítěz
skvělý nad Belim.
Tehdy pozbude Frigg
poslední své štěstí.

Pak Ódinův syn
utká se s šelmou,
krvelačného vlka
Vídar vyzývá.
Pevnou paží
potomku Hvedrungovu
do srdce tne meč.
Msta za otce vykonána.

Slavný syn Země
se saní dštící
přichází se bít,
bojovník bez hany.
Muži v děsu
domovy opouštějí,
v hněvu když udeří
ochránce Midgardu.

Země tone v moři,
tmí se slunce,
z nebe se tratí
třpytné hvězdy,
plameny šlehají,
páry se valí,
žár ohně stoupá
k samému nebi.

A zde se říká toto:

Vígríd se zve pláň,
poslední bojiště
Surta a starostlivých bohů.
Na sto honů
sahá všemi směry.
Toť úradkem určené kolbiště.

52 / Gangleri se otázal: Co tedy zbude, až celý svět shoří a všichni bozi budou mrtvi a stejně tak všichni einherjové a veškeré lidstvo? Vždyť jste předtím říkali, že všichni budou žít v tom či onom světě na věky věků. Tu odpověděl Třetí: Bude mnoho sídel dobrých a mnoho zlých. Nejlepším příbytkem bude Gimlé na nebi. A pro ty, co mají zálibu v dobrém nápoji, je ho hojnost v síni, jež se zve Brimi. Ta stojí na Ókólnu. Blažená síň je také na Nidských horách; je zbudována z rudého zlata a nazývá se Sindri. V těchto síních budou bydlet dobří a ctnostní lidé. V Nástrandech je veliká a ohyzdná síň, jejíž dveře vedou k severu. Je celá spletená z hadích hřbetů na způsob domů z proutí a všechny hadí hlavy míří dovnitř a chrlí jed, takže síní protékají jedovaté řeky a těmi se brodí křivopřísežníci a vrazi, jak se zde vypravuje:
Síň, vím, že stojí
daleko od slunce
na Pobřeží mrtvých
a míří k severu.
Kapky jedu
dýmníkem kanou,
síň je z hadích
hřbetů spletená.

Tam brodit se budou
bludnými proudy
vrazi a strůjci
vratkých přísah.
Avšak nejhůře je v Hvergelmu:

Tam sužuje Nídhögg
těla skonavších.

53 / Gangleri se otázal: Zdali potom budou žít i nějací bohové a bude nějaká země a nebesa? Vysoký dí: Z moře vyvstane země a bude krásná a zelená. Pole na ní budou vzrůstat nesetá. Vídar a Váli přežijí, těm neublíží ani moře, ani Surtův plamen, a budou bydlet na Idské planině, kde býval Ásgard. Vrátí se tam též Tórovi synové Módi a Magni a přinesou Mjöllni. Z Helu přijdou Baldr a Höd. Všichni vespolek se sesednou a budou spolu rozprávět a vzpomínat na staré runy a budou rokovat o tom, co se kdysi událo, o Midgardsormovi a vlku Fenrim. A v trávě najdou zlaté kostky, v které hrávali Ásové. Toto se vypravuje:

Vídar vládnout bude
s Válim svatyním,
až uhasne Surtův plamen.
Módi a Magni
Mjöllni uchovají,
až Tór ho již třímat nebude.

V lese, jenž se zve Hoddmímiho háj, se skryli před Surtovým plamenem dva lidé jménem Líf a Leiftrasi. Potravou je jim ranní rosa. Z těchto lidí vzejde tak veliké potomstvo, že zalidní celý svět, jak se zde říká:

Líf a Leiftrasi
v lese se skryjí,
v Hoddmímiho háji.
Jitřní rosou
hlad ukájejí;
z nich nové povstane pokolení.

A možná tě udiví, že slunce zrodilo dceru neméně jasnou, než je samo, a ta bude putovat po matčině dráze, jak se vypravuje zde:

Zářná Álfrödul zrodí dceru,
než zlý vlk ji zhltne.
Ta po smrti božstev
bývalou cestou
plavé matky půjde.

A budeš-li se nyní vyptávat ještě dál, pak nevím, odkud ti to je dáno. Neboť jsem nikdy nikoho neslyšel vyprávět o dalších osudech světa. A teď dobře užij, cos zvěděl.

54 / Vtom Gangleri slyší ze všech stran mohutné dunění, i otočí hlavu, a když se rozhlédne, stojí venku na širé pláni, a palác ani hrad nikde. I odebere se svou cestou a vrátí se do své říše. Tam pak vypráví vše, co viděl a slyšel. A po něm si tyto pověsti lidé vyprávěli dál. Avšak Ásové zasedli k poradě a rokovali. Připomínali si vše, co mu vyprávěli, a dávali tatáž jména, která se vyskytovala ve vyprávění, lidem a místům, co byli u nich, aby jednou po dlouhých časech nikdo nepochyboval, že Ásové, o nichž se vyprávělo, a ti, co pak dostali stejná jména, jsou jedni a tíž. Tak tam tenkrát jeden byl nazván Tór, a to je onen starý Ásatór. (A to je zase Tór Vozka, jemuž se přičítají slavné činy Hektora v Tróji. A lidé se domnívají, že Turkové si vyprávěli o Ulixovi a nazvali ho Loki, neboť Turkové byli jeho největšími nepřáteli.