Baldrsdraumar – Baldrovy sny

Na sněm se všichni
Ásové sešli,
bohyně všechny
běžely v radu.
Vědět chtěli
vládcové mocní,
proč Baldrovi se zdály
bolestné sny.

Tu vstal Ódin,
otec rodů,
Sleipna ihned
osedlal sedlem,
a na cestu se vydal
do Niflhelu.
Tu psisko spatřil
z podsvětí běžet.

Pes měl prsa
pokryta krví,
na otce kouzel
otvíral tlamu.
Dále jel Ódin
– duněla cesta –
až vysokého dosáh
Heljina domu.

Vyjel Ódin
před východní bránu,
kde, dobře věděl,
byl věštkyně hrob.
Jal se pak pěti
kouzelné zpěvy,
až mrtvá povstala
a promluvila:

„Kdo je ten muž,
neznámý mně,
který mne nutí
k námaze cesty?
Vítr mě ožehl,
ošlehal déšť,
mrtvá pod ranní
jsem ležela rosou.“

Ódin:
„Vegtam se jmenuji,
jsem Valtamův syn,
z podsvětí chci zvěsti
za zvěsti ze světa:
pro koho chystají
s prsteny lavice,
pro koho je podlaha
poseta zlatem?“

Vědma:
„Pro Baldra tu stojí
sladké medoviny
poháry plné,
přikryté štítem.
Strast hroznou tuší
synové Ásů.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.“

Ódin:
„Nemlč, věštkyně,
ptát se nepřestanu,
dokud mi plnou
nepovíš pravdu,
kdo Baldrovi
bude vrahem,
o život oloupí
Ódinova syna?“

Vědma:
„Höd přinese
pověstnou haluz.
On právě bude
Baldrovi vrahem,
o život oloupí
Ódinova syna.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.“

Ódin:
„Nemlč věštkyně!
Ptát se nepřestanu,
dokud mi plnou
nepovíš pravdu:
zda Baldrův vrah
v boji padne,
kdo Hödův zločin
hranicí pomstí?“

Vědma:
„Rind Vála povije
v západní síni;
ten Baldrova
ubije vraha,
Ódinův syn,
sotva noc starý.
Mýt ruce si nebude,
ni hlavu česat,
dokud na hranici neskončí
nepřítel Baldrův.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.“

Ódin:
„Nemlč, věštkyně!
Ptát se nepřestanu,
dokud mi plnou
nepovíš pravdu:
které to ženy
tak mrtvého želí,
že s krku vrhají
krajkoví k nebi?“

Vědma:
„Nejsi Vegtam,
jak jsem věřila,
a Ódin sám jsi,
otec rodů.“

Ódin:
„Nejsi vědma,
věštkyně nejsi,
a spíše tří jsi
tursů matka.“

Vědma:
„Jeď domů, Ódine,
a těš se z úspěchu!
Mě nenavštíví
teď nikdo z mužů,
leč až z pout lstivý
unikne Loki
a strašné moci
strhnou svět v zkázu.“