Grímnismál – Píseň o Grímnim

O synech krále Hraudunga. Král Hraudung měl dva syny. Jeden se jmenoval Agnar a druhý Geirröd. Agnarovi bylo deset let a Geirrödovi osm. Jednou si vzali udice a vypravili se v člunu na lov rybek. Vítr je zahnal na širé moře. Za noční tmy ztroskotali u pobřeží a vystoupili na břeh, kde potkali chudého sedláka a zůstali u něho přes zimu. Žena se ujala Agnara a muž vychovával Geirröda, kterému dával dobré rady. Na jaře jim daroval muž člun. Když pak je s ženou doprovázel na břeh, promlouval muž stranou s Geirrödem. Chlapci dostali příznivý vítr a přistáli v otcově přístavu. Geirröd, který stál na přídi, vyskočil na břeh, odstrčil člun a pravil: „Jeď a vem si tě ďas!“ Člun odplul na širé moře a Geirröd šel do otcova domu. Byl přijat s otevřenou náručí, ale jeho otec byl již mrtev. Geirröd byl tedy prohlášen králem a stal se slavným. Frigg s Ódinem seděli jednou v Hlidskjálfu a rozhlíželi se po celém světě. Ódin pravil: „Vidíš svého chráněnce Agnara, jak v jeskyni plodí děti s ženou obrů? Můj chráněnec Geirröd však je králem a vládne své zemi.“ „Je to takový skrblík,“ odpověděla Frigg, „že mučí své hosty, jestliže se mu zdá, že jich přišlo příliš mnoho.“ Ódin odpověděl, že to je holá lež. Uzavřeli pak oba v té věci sázku. Frigg poslala svou služebnou Fullu, která pečovala o její poklady, ke Geirrödovi a uložila jí, aby varovala krále, aby se měl na pozoru před mužem znalým kouzel, který přišel do jeho země. Pozná prý ho podle toho, že žádný pes není tak zlý, aby se na něho opovážil. To však byla pustá lež, že by král Geirröd skrlblil jídlem. Král tedy dal zatknout muže, na kterého se neopovážil žádný pes. Muž měl na sobě modrý plášť. Pravil, že se jmenuje Grímni a nic víc o sobě neřekl, ať se ho sebevíc vyptávali. Král ho dal mučit, aby ho donutil k řeči, a posadil ho mezi dva ohně, kde zůstal sedět po osm dní. Král Geirröd měl syna, kterému bylo deset let, jmenoval se po svém strýci Agnar. Agnar přistoupil ke Grímnimu a podal mu roh, Aby se napil a pravil, že si král vede zle jestliže mučí tohoto nevinného muže. Grímni vyprázdnil roh. Tu vzplál oheň tak mocně, že na Grímnim chytil plášť. Grímni pravil:

„Příliš horké jste,
plameny ohně:
ustupte ode mne, jiskry!
Plášť mi chytá,
i když jej pozvednu,
hoří můj hnědý kožich.

Osm nocí jsem
mezi ohni zde seděl
a nikdo mi nenabíd jídlo,
jenom Agnar.
Ten ať jediný vládne,
syn Geirrödův, zemi Gótů.

Zdráv budeš, Agnare,
když zdar ti přeje
věrný Veratýr.
Za jediný doušek
se ti sotva kdy dostane
dražšího daru.

Svatá je země,
již v světle vidím
v blízkosti Ásů a Álfů…
V Trúdheimu bude
Tór pobývat
do ragnaröku.

Ýdaly místo je,
kde Ull si postavil
své skvělé síně.
Álfheim dali
Freyovi darem
přesvatí k postřižinám.

Třetí byt je,
jejž bohové pokryli
stříbrnou střechou.
Válaskjálf sluje
a vystavěl si jej
Ás v temnu věků.

Sökkvabekk je čtvrtý.
Sladce kol šumí
vod vlahé vlny.
V něm Ódin a Sága
opojný nápoj
věčně budou z poháru pít.

Gladsheim je pátý,
z něhož se pne
do výše Valhalla.
V něm věrný Hropt
každý den volí
muže, již mečem padnou.

Lehce poznají,
kdo k Ódinovi přijdou,
jeho skvělou síň:
z kopí je zdělán krov,
ze štítů střecha síně,
brněním se lavice lesknou.

Lehce poznají,
kdo k Ódinovi přijdou,
jeho skvělou síň:
vlk u západních
visí dveří
a nad ním orel ostrých očí.

Trymheim je šestý,
jejž Tjazi obýval,
urputný obr.
Teď Skadi bydlí,
světlá nevěsta,
v otcově bývalém bytě.

Sedmý je Breidablik,
v kterém si Baldr
svou vystavěl síň,
v oné zemi,
v níž zlé runy
nebyly vryty v dřevo.

Himinbjörg je osmý,
v němž Heimdall
svatyněmi vládne.
Tam hlídač bohů
v jich hájemství pije
opojnou z poháru medovinu.

Fólkvang je devátý,
v jehož síních Freyja
určuje u stolů místa;
polovina padlých
jí připadne
a polovině poroučí Ódin.

Glitni je desátý,
se zlatými sloupy
a stříbrnou střechou;
tam většinu dní tráví
vážný Forseti
a všechny srovnává spory.

Nóatún je jedenáctý;
v něm si Njörd zřídil
svou skvělou síň.
Vládce lidí,
viny prostý,
svůj vysoký tam chrání chrám.

Trním zarůstá,
vysokou trávou
a vřesem Vídarova země;
tam ze hřbetu hřebce
sesedne syn,
by otcův pomstil pád.

Andhrímni
nechává v Eldhrímnu
Séhrímna smažit,
nejlepší maso;
však málokdo ví,
co požívají padlí muži.

Gera a Freka,
vlky dva,
velitel vojsk
krví krmí;
sám věčný vládce
jen víno však
ze zlatého poháru pije.

Hugin a Munin
každý den musí
oblétnout obzor.
Strach mám o Hugina,
zda stačí se vrátit,
však Munin mi více v mysli leží.

Tund hučí,
Tjódvitniho rybu je
ve vlnách vidět.
Proud řeky se zdá
příliš prudký
k přebrození na druhý břeh.

Valgrind se jmenuje
veliká mříž,
svatá, před svatou bránou.
Stará je to mříž
a sotva kdo ví,
jakým zámkem je zamčena.

Pět set bran je
a osmkrát pět
ve Valhalle vládce.
Osm set reků
rázem jednou projde,
až ubít vyjedou vlka.

Pět set síní
a osmkrát pět
je v bytě Bilskírnu.
Ze všech síní
pod bezpečnou střechou
největší je síň mého syna.

Heidrún je koza
na vládcově hale,
která se živí z Laeradu listím.
Díži naplní
dobrou medovinou,
nikdy nebudou poháry prázdné.

Eiktyrni je jelen
na Ódinově síni,
který se živí z Laeradu listím.
Z jeho parohů
v Hvergelm prší,
tam mají všechny prameny původ.

Síd a Víd,
Soekin a Eikin,
Svöl a Gunntró,
Fjörm a Fimbultul,
Rin a Rennandi,
Gipul a Göpul,
Gömul a Geirvimul,
ty všechny obeplouvají
okres bohů,
Tyn též a Vin,
Töll a Höll,
Grád a Gunntorin.

Vína je jeden,
jiný Vegsvinn,
třetí Tjódnuma,
Nýt a Nöt,
Nönn a Hrönn,
Slíd a Hríd,
Sylg a Ylg,
Víl a Ván,
Vönd a Strönd,
Gjöl a Leipt
spadají k lidem
a odtud v podsvětí proudí.

Körmtem a Örmtem
a oběma Kerlaugy
se tam Tór brodí,
když každý den
s kozly na soud
k jasanu jede,
Yggdrasilu jménem,
protože Ásů most
plameny hoří,
vrou svaté vody.

Glad a Gylli,
Gler a Skeidbrimi,
Silfrintop, Sini,
Gísl a Falhófni,
Gulltopp a Léttfeti
jsou koně, na nichž každý den
Ásové na soud
k Yggdrasilu,
slavnému jasanu, jedou.

Tři kořeny vyhání
třemi směry
jasan Yggdrasil:
Hel bydlí pod prvním,
pod druhým obři,
pod třetím lidské pokolení.

Veverka Ratatosk
ve větvích jasanu
bez klidu běhá.
Slova orla
seshora nese
netvoru Nidhöggovi.

Též čtyři jeleni se
na jasanu světa,
na jeho pupenech popásají:
Dáin a Dvalin,
Duneyr a Dýratrór.

Četní hadi
číhají pod stromem,
četnější, než by člověk myslil:
Góin a Móin
– syni Grafvitniho –
Grábak a Grafvöllud,
Ofni a Sváfni
spásají větve
svatého stromu.

Jasan Yggdrasil
zlý osud snáší,
trpčí, než tuší lidé:
jelen korunu hlodá,
kořeny Nidhögg drtí
a ze strany trouchniví trup.

Hrist a Mist mi
roh s medovinou nosí,
Skeggjöld a Skögul,
Hild a Trúd,
Hlökk a Herfjötur,
Göll a Geirahöd,
Rundgrid, Rádgríd
a Reginleif
ty přinášejí padlým pivo.

Árvakr a Alsvinn
musí po obloze,
s námahou vozit slunce.
Pod plecí hřebců
přesvatí bohové
ukryli oceli chlad.

Svalin stojí
před jasným sluncem,
štít kryje štědrého boha.
Háje i hory by
shořely zcela,
kdyby přímým žhlo žárem.

Sköll je jméno vlka,
který za jasným jde božstvem
až k lemu lesa.
A jiný vlk, Hati,
Hródvitnův syn,
doprovází nevěstu nebes.

Z Ymiho masa
je uhnětena země
a z jeho potu jsou proudy vod;
skály z jeho kostí
a stromy z vlasů,
obloha je z obrovy lebky,

a z jeho brv
zbudovali bohové:
svět synům lidí.
Z jeho mozku
jsou chmurné mraky
všechny vytvořeny.

Ullova přízeň
a přízeň všech Ásů
tomu bude patřit,
kdo první plameny uhasí;
protože Ásům se
otevře síň,
sotva se odsunou kotle.

Ívaldovi syni
ve svítání věků
lehkou zdělali loď,
Skídbladni jménem,
jasnému Freyovi,
Njördovu slavnému synu.

Jasan Yggdrasil
je nejlepší ze stromů
a Skídbladni ze skvělých lodí.
Ódin z Ásů,
z ořů Sleipni,
Bilröst z mostů,
ze skaldů Bragi,
Hábrók z havranů,
Garm z hladných psů.

Svou tvář jsem teď zdvihl
k vítězným bohům,
spásu tak sklidím;
všichni Ásové
až vejdou dovnitř,
zasednou k AEgiho stolu,
z AEgiho poháru popijí.

Grím jsem si dal jméno
a Gangleri,
Herjan a Hjálmberi,
Tekk a Tridi,
Tud a Ud,
Helblindi a Hár;

Sad a Svipal
a Sanngetal,
Herteit a Hnikar,
Bileyg, Báleyg,
Bölverk, Fjölni,
Grím a Grímni,
Glapsvinn a Fjölsvinn;

Sidhött, Sidskegg,
Sigfödr, Hnikud,
Alfödr, Valfödr,
Atríd a Farmatýr:
jen jedním jsem nikdy
nebyl zván jménem
mezi bdělými bojovníky.

Grímni mě zvali
u Geirröda,
u Ásmunda Jálk,
a Kjalar jsem slul,
když jsem táh sáně;
Trór na tingu,
Vidur ve vojsku,
Óski a Ómi;
Jafnhár a Biflindi,
Göndli a Hárbard mezi bohy.

Svidur a Svidri
jsem slul u Sökkmíma;
starého obra jsem oklamal,
když jsem Midvítniho
mocného syna
ranou sám skolil.

Jsi opilý, Geirröde,
příliš jsi pil;
o mnoho jsi přišel,
pozbyv mé přátelství,
Ódinovu přízeň,
a pomoc padlých.

Mnoho jsem promlouval,
málo však v paměť sis vryl:
přátele tví tě podvedou.
Vidím meč ležet,
jejž třímal můj přítel,
celý do krve zbrocený.

Mrtvého si nyní
odvede Ygg.
Vypršel, vidím, tvůj život.
Dísy ti nepřejí –
teď Ódina vidíš:
pojď ke mně, můžeš-li.

Ódin se teď jmenuji,
Ygg jsem slul dřív
a předtím Tund,
Vakr a Skilfing,
Váfud a Hroptatýr,
u bohů Gaut a Jálk,
Ofni a Sváfni,
ti všichni ze mne
se zrodili jediného.“

Král Geirröd seděl s mečem na kolenou, napolo vytaženým z pochvy. Když uslyšel, že jeho host je sám Ódin, vstal, aby ho odvedl od ohně. Tu se mu meč vysmekl z ruky a spadl rukojetí k zemi. Král zakopl a upadl tak nešťastně, že mu meč projel tělem, a to byla jeho smrt. Ódin pak zmizel a Agnar se stal králem a panoval dlouho ve své zemi.