Hyndluljóð – Píseň o Hyndle

Freyja:
„Vstaň, děvo děv, probuď se, drahá sestro Hyndlo, jež
v sluji bydlíš! Je tmavá noc, musíme jet k
veliké svatyni do Valhally.

Poprosme
Ódina, by nás měl v paměti. On zlatem odplácí
po zásluze: Hermoda obdařil oštěpem, přilbou, Sigmundovi
dal silný meč.

Jedněm
vítězství dává, jiným bohatství,
výmluvnost mnohým, někomu moudrost, lodníkům
vítr a verše básníkům, mužnou sílu
mnohému reku.

Tórovi
přinesu obět s prosbou, aby ti věčnou věnoval přízeň (i
když rád nemá nevěsty obrů!)

Svého
vlka vezmi, vyveď ho ze stáje, ať rychlým krokem s
mým kancem se žene!“

Hyndla:
„Bídně kanec běží po cestách bohů;
přetížit nemíním příliš svého
oře.

Plnás
lsti, Freyjo, když pokoušíš mě. Svým pátravým
okem mně prozrazuješ, že po boku máš milého muže,
mladého Óttara, Innsteinova syna.“

Freyja:
„Pošetilás, Hyndlo! Jen zdát se ti může, že
muž mě provází na pouti k Valhalle. Zlaté
štětiny zde mého kance září, Hildisvína,
jejž darem mi dali dva skřítci dovední, Dáin a
Nabbi.

Sesedněm
nyní se zdobených sedel a o rodech si promluvme reků,
bohatýrů vzešlých z bohů.

V sázku
vešli o vlašský kov mladý Óttar a Angantýr.
Poskytnout třeba pomoc mládci, by převzít moh
dědictví po svých předcích.

Oltář
mi svatý z kamene svázal čerstvou jej olíčil
obětní krví. Nyní se skví jak zlaté
sklo. Óttar měl vždycky k bohyním úctu.

Nyní
mi vyjmenuj významné předky, rodokmeny slavných
reků: kdo patří k Skjöldungům, kdo k Skilfingům, kdo
k Ödlingům, kdo k Ylfingům, kdo k zemanů a kdo k hersů rodu,
všechny mocné muže v světě.“

Hyndla: „Ty,
Óttare, jsi Innsteinův syn, Innstein se narodil álfovi
Starému, álf Úlfovi, Úlf Saefaru, Saefar
Svanovi Lišce.

Matka tvého
otce, s ozdobou šperků, kněžka Hlédís, hleděla do
věků. Fródi byl jí otcem a Friaut matkou. Celý
ten rod se počítá k rekům.

áli
kdys patřil k prvním mužům, před ním Hálfdan,
nejvyšší Skjöldung; bitvy sváděl, v nichž
vítězem býval. Svým pleněním v celém
proslul světě.

K příbuzným
Eymunda se počítal směle, Sigtrygga ubil ostrým
mečem, vznešenou álmveig si za ženu vzal, zplodili spolu
osmnáct synů.

Odtud
Skjöldungové, odtud Skilfingové, odtud Ödlingové,
odtud Ynglingové, potomci reků a hersů rodu, všichni mocní
muži v světě. To vše tvůj rod je, Óttare, tupče!

Plavá
Hildigunn ji porodila, dcera Svávy a Saekonunga. To vše tvůj
rod je, Óttare, tupče! Má cenu vědět to; chceš
slyšet víc?

Dag si vzal
Tóru, jež život dala předním rekům celého
rodu. K nim patří Fradmar a oba Frekové, ám,
Jösurmar, álf Starý, Gyrd. Má cenu vědět
to; chceš slyšet víc?

Ketil byl
jejich druh, Klyppův dědic, otec matky tvé vlastní
matky. Přemoudrý Fródi před Kárem se zrodil,
nejstarší však ze všech byl álf.

Pak Nanna tu
byla, Nökkviho dcera, její syn se stal svakem tvého
otce; rod to rozložitý, radost jej vyprávět (znala
jsem oba: Brodda i Hörva) to všechno tvůj rod je, Óttare,
tupče.

ísólf
a ásólf, synové Ölmóda a Skúrhildy,
Skeggiho dcery – přičíst ještě musíš přemnoho
reků; to všechno tvůj rod je, Óttare, tupče!

Gunnar Bálk,
Grím Ardskafi, Tóri Járnskjöld, Úlf
Gínandi,

Búi a
Brámi, Barri a Reifni, Tind a Tyrfing a dva z Haddingů; (to
všechno tvůj rod je, Óttare, tupče!)

Na východě
v Bólmu všichni se zrodili Arngrímovi synové a
Eyfuřini; s řevem berserků řádili všude, jak oheň se
hnali po zemi, moři; to všechno tvůj rod je, Óttare, tupče!

Oba jsem
znala, Brodda i Hörva; v družině byli Hrólfova dvora .
. . . . . . . všichni zrozeni z Jörmunrekka, Sigurdova zetě –
slyšte mou zvěst – zkázu rozséval Fáfniho
zhoubce.

Sigurd, jak
víš, pocházel z Völsunga, z Hraudunga pak zase
Hjördís, Eylimi však byl z Ödlingů. To vše tvůj
rod je, Óttare, tupče!

Gunar a
Högni, Gjúkovi dědici, a stejně Gudrún, jejich
sestra – ač Guthorm nebyl z Gjúkova rodu, přec jich obou byl
věrným bratrem – to vše tvůj rod je, Óttare, tupče.

Harald
Hilditönn, zrozený z Hröreka, mocný vládce,
měl matkou Aud, moudrou Aud, ívarovu dceru, a Rádbard
byl Randvého otcem; ti všichni svěřenci věčných
bohů jsou tvého rodu, Óttare, tupče!

Jedenáct
bylo spočteno ásů, když Baldr klesl, bůh, na hranici. Váli
pomstít ho projevil vůli, a vskutku pak ubil vraha svého
bratra. To vše tvůj rod je, Óttare, tupče!

Baldrovým
otcem byl Burův dědic, Frey pojal Gerdu, Gymiho dceru, z rodu obrů,
a Aurbody. Tjasi patřil též k jejich rodu, skalní obr
s dcerou Skadi.

Mnoho ti
vyprávím, vyzradím víc – je k prospěchu
vědét to – Chceš ještě poslouchat?

Haki byl
nejlepším Hvedniným synem a Hjörvard byl
Hvedniným otcem, Heid a Hrosstjóf potomky Hrímna.

Všechny
vědmy z Vidólfa jsou, všech věštců však Vilmeid je otcem
a černokněžníků Černohlav; obři pak všichni z Yma
vzešli.

Mnoho ti
vyprávím, vyzradím víc – je k prospěchu
vědět to – Chceš ještě poslouchat?

Jeden byl
zrozen v začátku věků přemocný bojovník
božského rodu; devět ho zrodilo, dobrého knížete,
obřích děv při okraji země.

Mnoho ti
vyprávím, vyzradím víc – je k prospěchu
vědět to – Chceš ještě poslouchat?

Gjálp
jej zrodila, Greip jej zrodila, Eistla ho zrodila a Eyrgiafa; Ulfrún
ho zrodila a Angeyja, Imd a Atla, a Járnsaxa.

Svou moc
zmnožil, mocí země, chladného moře a krví
kance.

Mnoho ti
vyprávím, vyzradím víc – je k prospěchu
vědět to – Chceš ještě poslouchat?

Vlka zplodil
Loki s Angrbodou a Sleipniho se Svadilfarem; ze všech nejhorší
nestvůra byla zplozena bratrem Býleistovým.

S popelem z
lípy sněd Loki ženské srdce, Zpola sežehnut byl ten
paměti kámen – Lopt obtěžkal z útrob zlé
ženy; odtud v světě vzešly všechny strigy.

Moře se
vzdouvá, až k nebi vzhůru, zaplavuje zemi, vzduch se
propadá; odtud věje ostrý vichr. Osudem věčným
je určen pád bohů.

Jeden byl
zrozen nad jiné větší, svou sílu zmnožil
silou země, bezměrné je bohatství jeho, spřízněn
je rek se všemi rody.

Tu přijde
jiný, mocnější ještě, jejž však nikomu jmenovat
nesmím. Sotva kdo dále vidí v dobu, než kdy
Ódin s vlkem se utká.“

Freja:
„Přines mému kanci paměti nápoj, by po třech
dnech dovedl odříkat všechna slova vědminy řeči, až s
Angantýrem bude vyčítat rody.“

Hyndla:
„Spěchej odtud! Spát se mi chce. Sotva ti už splním
tvé přání. Běháš, poběhlice, po
nocích venku jako Heidrún, jež s kozly se honí.

Lítalas
za Ódem bez ustání; více ti pod sukně
rukou sáhlo. Běháš, poběhlice, po nocích
venku jako Heidrún, jež s kozly se honí.“

Freyja:
„Ohněm tě, obludo, ohradím, že neunikneš živá
odtud.“

Hyndla:
„Oheň plát vidím a zemi v plamenech; sotva kdo z
bytostí ujde smrti. Nalej Óttarovi v pohár nápoj
smíchaný s jedem; ať je mu k zmaru!“

Freyja:
„Pranic nezmohou tvá prokletá kouzla, nevěsto
obrů; neštěstím hroz si! Zdráv bude Óttar pít
opojný nápoj, na bozích mu vyžádám
života zdar.“