Skírnismál – Skírniho cesta

Njördův syn Frey usedl jednoho dne v Hlídskjálfu a rozhlížel se po všech světech. Pohlédl k světu obrů a uviděl tam krásnou dívku, jak se ubírá z otcovy síně do stavení se zásobami. Od té doby se soužil ve svém srdci. Skírni se jmenoval Freyův služebník. Njörd ho požádal, aby vyhledal Freye a promluvil s ním. Tu pravila Skadi:

„Povstaň, Skírni,
a spěchej rychle
navštívit našeho syna.
Zeptej se ho,
komu hněv platí
moudrého mládce.“

Skírni:
„Zlých slov se mi dostane
od vašeho syna,
navštívím-li ho náhle,
bych se ho zeptal,
komu hněv platí
moudrého mládce.“

Skírni vkročí k Freyovi a osloví ho:

„Pověz mi, Freyi,
vůdce pluků,
co vědět bych věru chtěl:
proč sám sedíš
v širé síni
po celý,pane, den?“

Frey:
„Jak, mladý muži,
ti povědět mám
svou bezbřehou bolest?
Zářivé slunce
svítí všechny dny,
leč ne mé lásce.“

Skírni:
„tvá bolest není
jistě tak bezbřehá,
bys mi ji, slavný, nemohl sdělit.
Vždyť spolu jsme od dětství
vyrůstali,
my dva si můžeme důvěřovat.“

Frey:
„V Gymově paláci
jsem viděl se procházet
žádoucí ženu.
Paže jí zářily
a od nich se zažehl
vzduch i vod vlny.

Žádnému není
ta žena tak drahá
jak mému mládí.
Nikdo z Ásů však
ni z Álfů nám nepřeje,
bychom se těšili spolu.“

Skírni:
„Koně mi dej,
který mě přenese
přes plamenný val,
a silný meč,
který sám seká
do ukrutných obrů.“

Frey:
„Koně ti přivedu,
který tě přenese
přes plamenný val,
i silný meč,
který sám seká
v ruce statného reka.“
Skírni promlouvá ke koni:

„Venku je tma,
je čas se vypravit
přes zrosené rokle
k obydlím obrů.
Vrátíme se oba,
nebo oba nás zničí
ruka temného tursa.“

Skírni přijel do Gymiho dvorce v kraji obrů. Před branou ohrady,
která stála kolem Gerdiny síně, byli uvázáni zlí psi.
Skírni zamířil k pastýři, který seděl na pahorku, a oslovil ho:

„Pověz mi, pastýři,
který na pahorku sedíš
a všechny střezíš stezky:
bude mi možno
s mladou dívkou mluvit
pro Gymiho psy?“

Pastýř:
„Propadls smrti,
či jsi už mrtev?
……………
……………
není ti souzeno
slovo si vyměnit
s Gymiho dobrou dcerou.“

Skírni:
„Bědování
jen bránit může
člověku v rozhodném činu.
Můj věk mi byl určen
na jediný den,
cesta celého života.“

Gerd:
„Jaké to dunění
se z venku dere
do našich světlých síní?
Země se chvěje,
v základech se třese
Gymovy dubové dvorce.“

Služebná:
„Muž silný je venku.
Sestoupil s koně
a na louku ho pustil pást.“

Gerd:
„Pozvi ho dovnitř
do naší síně
na doušek drahé medoviny.
Bojím se však,
by venku nebyl
vrah mého bratra.“

Vstoupí Skírni, Gerd ho osloví:

„Patříš snad k Álfům,
či k synům Ásů,
anebo k věčným Vanům?
Jak jsi sám pronikl
plameny ohně,
bys naše shlédl síně?“

Skírni:
„Nepatřím k Álfům
ni k Ásů synům,
ni k věčným Vanům.
A přec jsem sám pronikl
plameny ohně,
bych vaše shlédl síně.
Jedenáct zářivě
zlatých mám jablek,
ty všechny ti věnuji, Gerdo.
Lásku tvou získat chci,
bys zvala Freye
svým drahým druhem.“

Gerd:
„Jedenáct jablek
jakživa nepřijmu
pro mužské milování.
Nikdy, Freyi,
nám nebude souzeno
v objetí spolu spát.“

Skírni:
„Prsten ti dám,
který v plamenech byl
s Ódinovým synem.
Osm stejně těžkých
s něho stéká
každý devátý den.“

Gerd:
„Nepřijmu prsten,
i když v plamenech byl
s Ódinovým synem.
Mám dosti zlata
v Gymových dvorech,
můj je všechen majetek otcův.“

Skírni:
„Vidíš, má děvo, tento meč,
tenký a runami zdobený,
jejž v ruce zde držím?
Srdce ti probodnu
úderem smělým,
neslíbíš-li mi lásku.“

Gerd:
„Nikdo mě násilím
nedonutí
milovat muže.
Ty však se střez!
Gymi-li tě spatří,
jistě se s tebou střetne.“

Skírni:
„Vidíš, má děvo, tento meč,
tenký a runami zdobený,
jejž v ruce zde držím?
Pod tím ostřím
padne starý obr,
smrt stihne tvého otce.
Kroticím prutem
zkrotím tvůj odpor,
že vůli mou vyplníš.
Odejdeš pak
v odlehlá místa,
kde tě nikdo už neuzří.
Na orlí skále
budeš zrána sedět
k světu zády,
k podsvětí zrakem,
pokrm ti buď protivnější,
než pokojným lidem je
hladký had.
Strašnou buď obludou
všem, kdo tě spatří.
Hrímni ať na tebe hledí,
ať tě hanobí všichni.
Buď pověstnější
než bohů pátravá stráž!
U mříže mrtvých se mrač!
Vzdychej a trap se
prudkou touhou,
strast ať tě k slzám nutí!
Posaď se,
a já ti povím
o příboji příkoří,
o tíži touhy.
Děsit tě budou
běsové celý den
v ohradách obrů.
V komnatách netvorů
každý den budeš
bez vůle se vláčet,
bez vůle potácet,
pláč ti buď jen
potěchou trápení
a slzami svlažuj svou bolest.
S tříhlavým obrem
se těšit budeš,
anebo muže nebudeš mít.
Žár lásky ať tě však sžírá,
ať tě souží představa slasti,
buď jako bodlák,
vyhozené býlí
z otýpky obilí.
Šel jsem do háje,
do svěžího hloží
krotící prut si připravit,
krotící prut jsem si připravil.
Zlost má na tě Ódin,
zlost má kníže Ásů,
furií budeš Freyovi,
ty drzá děvko!
V dík se ti dostane
hrozný hněv bohů.
Slyště obři,
slyšte, tursové,
synové Suttunga,
sami Ásové:
jak zaklínám,
jak zakazuji
dívce dovádět s muži,
dívce milovat muže.
Hrímgrímni obr ať
tvé tělo uchvátí
před mříží podsvětí.
Tam ať ti skřítkové
na kořenech stromu
naplní krajáč
kozí močí.
Lepší nápoj
ať nikdy nedostaneš,
panno, podle svého přání,
panno, podle mého přání.
Tursovu runu ti vyryji
a tři jiné:
chlípnost, šílenství, žádost.
Mohu je vyhladit,
jak jsem je vyryl,
bude-li toho třeba.“

Gerd:
„Zdráv buď, příteli,
a přijmi pohár,
plný opojné medoviny!
Nikdy jsem nemyslila,
že někdy získám
lásku věčného Vana.“

Skírni:
„Jak se svým poselstvím
jsem pořídil, pověz,
dříve než odjedu odtud.
Kdy se setkat chceš
s Njördovým synem
a přízeň mu projevit?“

Gerd:
„Barri se jmenuje
borový háj,
temný a tichý.
Za devět dní tam Gerd
dopřeje Njördovu synu
slast své lásky.“

Tu odjel Skírni domů. Frey, který stál venku, se ho zeptal,
jaké noviny přináší:

„Pověz mi, Skírni,
než sedlo odepneš
a odneseš odtud,
úspěch-li jsi měl
v říši obrů
po našem přání?“

Skírni:
„Barri se jmenuje
borový háj,
temný a tichý:
za devět dní tam Gerd
dopřeje Njördovu synu
slast své lásky.“

Frey:
„Dlouhá je noc
a delší dvě.
Jak v touze přežíti tři?
Častokrát se mi měsíc
zdál kratší dobou
než půl noci čekání na nevěstu.“