Svipdagsmál – Píseň o Svipdagovi

Gróina kouzelná píseň

Svipdag:
„Probuď se, Gróo, probuď se, matko, budím tě
před mrtvých branou. Vzpomeň si jen, že sama vyzvalas syna
k své mohyle.“

Gróa:
„Co svírá srdce synáčku mému, jaké
tě potkalo protivenství, že matku voláš, která
v mohylu vešla a ohradu lidí opustila?“

Svipdag:
„Zlou hru na mne lstivá nastražila žena, jež mého
otce objímala. Jít mi kázala, kam nikdo nedošel,
k milostné Menglödě.“

Gróa:
„Dlouhá je cesta, dlouhé putování,
daleko sahá lidská láska. Kéž vyplní
se, po čem vůle tvá touží, a osud tě ochrání.“

Svipdag:
„Dej na cestu mi dobré písně, pomoz mi v
protivenství. Jinak mě jistě smrt cestou stihne. Jsem přece
jen příliš mlád.“

Gróa:
„První ti zapěji silnou píseň, již Ran pěl
Rindě. Zahoď vše, co je ti zatěžko, vůdcem bud sobě sám.

Druhou ti
zapěji: když dalekým světem se bez radosti budeš brát,
Urdiny zpěvy nechť ti jsou záchranou na všech strmých
stezkách.

Třetí
ti zapěji: když proudy tě ohrozí zátopami a záhubou,
nechť Horn a Rud se k podsvětí obrátí a na
věky před tebou vyschnou.

Čtvrtou ti
zapěji: když připraven stojí nepřítel tvůj tě
přepadnout, nechť mysl jeho se v mžiku obrátí a v
přítele se ti promění.

Pátou
ti zapěji: až okovy těžké ti přinesou k ujařmení,
slavnou ti zazpívám svobody píseň a pouta ti s
nohou spadnou.

Šestou ti
zapěji: na šedém moři když v těžké se ocitneš
tísni, nechť vítr se uklidní i divoké
vlny a popřejí ti pokojné cesty.

Sedmou ti
zapěji: když na skalách tě stihne mrzutý mráz,
před smrtelným chladem tě chránit bude, tvé
údy před omrznutím.

Osmou ti
zapěji: až ubírat se budeš noční mlhou a tmou, ať
ti ze záhrobí zloba neublíží žádné
pokřtěné ženy.

Devátou
ti zapěji: dáš-li se do sporu s ozbrojeným obrem; měj
odvážnou mluvu i mužné srdce a moudrou si zachovej
mysl.

Nikdy se
neboj nebezpečné cesty a žádná nehoda ti
nebraň v lásce. Na prahu jsem stála pevně zapuštěném,
když jsem ti kouzelné pěla písně.

Matčina
slova měj na mysli, synu, věrně je v paměti podrž: plné
štěstí tě provázet bude když se vždy rozhodneš
podle mých rad.“

Píseň o Fjölsvinnovi

Před
hradbou jej viděl, jak vystupuje ke strmým sídlům
tursů.

Fjölsvinn:
„Vrať se odtud po vlhkých cestách. Zde nenajdeš,
nešťastný, útočiště.“

Svipdag:
„Jaká to obluda obchází před bránou
horké plameny hradeb?“

Fjölsvinn:
„Po čem pátráš, po čem se pídíš,
co chceš, proklatče, poznat?“

Svipdag:
„Jaká to obluda obchází před branou a
návštěvníka nepozve dovnitř?“

Fjölsvinn:
„Bez úcty, pohrdán jsi životem prošel; rychlým
krokem se odtud kliď!

Fjölsvinn
se jmenuji, jist jsem si vtipem, s jídlem však šetrně
jednám. Sem do dvora se nikdy nedostaneš, a táhni už,
tuláku, odtud!“

Svipdag:
„Sotva kdo se odvrátí od rozkoše očí, od
toho, co je pohledu pastvou. Hradby tu září kol
zlatých síní, zde bych chtěl své sídlo
mít,“

Fjölsvinn:
„Řekni mi, smělče, komu jsi synem, kdo se k tvým
příbuzným počítá?“

Svipdag:
„Vindkald se jmenuji, můj otec byl Várkald a Fjölkald
můj dobrý děd.

Pověz mi,
Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co vědět je má
vůle: kdo zde vévodí a všechnu vládu má
ve skvělých ze zlata síních?“

Fjölsvinn:
„Menglöd se jmenuje, již matka počala se Svafrtorovým
synem. Ona sama zde vévodí a všechnu vládu má
ve skvělých ze zlata síních.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak mříž se jmenuje, nad níž
u bohů nic nebezpečnějšího není?“

Fjölsvinn:
„Trymgjöll se jmenuje a tři ji zhotovili synové
Sólblinda. V pouta se chytí každý poutník,
který se ji pokusí pozvednout.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak hradba se jmenuje, nad níž u
bohů nic nebezpečnějšího není?“

Fjölsvinn:
„Gastropni se jmenuje, já jsem ji z Leibrimova postavil
ledví a tak jsem ji podepřel, že pevně bude stát do
samého soumraku světa.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak psi se jmenují? . . . . . . .
. . . . . . . . . . . “

Fjölsvinn:
„Gíf jeden se jmenuje a druhý Geri, je-li tvá
vůle to vědět. Jedenáct strážců zde síň
bude hlídat do samého soumraku světa.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: nevejde nikdo nikdy dovnitř, když psí
čeládka spí?“

Fjölsvinn:
„Střídavý byl jim spánek určen, když k
stráži byli stanoveni. Jeden spí v noci A jeden ve
dne, nikdo se dovnitř nedostane.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: zda možno jim hodit kus masa k žrádlu
a zatím dovnitř se dostat?“

Fjölsvinn:
„Dvě tučné pečeně má Vidofni v těle, je-li
tvá vůle to vědět. Muž, který jim dá toto
maso, může se dovnitř dostat.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak strom se jmenuje, který
rozestírá kolem světa své větve?“

Fjölsvinn:
„Strom Mímův se jmenuje a žádný muž neví
z kterých kořenů roste. Čím jednou padne, sotva kdo
poví, ocel ni oheň ho nezničí.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: k čemu je plod posvátného
stromu, jejž ocel ni oheň nezničí?“

Fjölsvinn:
„Plod jeho se v plameny položí, když nový život
žena má dát. Ven vyhání, co vyhnat je
třeba, takovou má moc mezi lidmi.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak kohout se jmenuje, který v
koruně sedí a celý zlatem září?“

Fjölsvinn:
„Vidofni se jmenuje, ve větvích sedí mocného
Mímiho stromu a trpkým smutkem stále naplňuje
Surta a Sinmaru.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: zda zbraň je, jež by Vidofna zabila,
poslala ho do podsvětí?“

Fjölsvinn:
„Laevatein je zbraň, v niž Lopt vryl runy u mříže
mrtvých; v Saegjarnově skříni u Sinmary leží
a na devět je zamčena zámků.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám, a co
vědět je má vůle: zda se vrátí kdo se na
cestu vydá, by získal tu zbraň?“

Fjölsvinn:
„Bezpečně se vrátí, kdo se na cestu vydá,
by získal tu zbraň, skvost vzácný-li přinese a
přání tak splní bohyni zářného
zlata.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: zdaje tak skvělý skvost mezi
lidmi, že by v něm obryně oblibu našla?“

Fjölsvinn:
„Skvělý srp, který ve svalech Vidofniho vězí,
Sinmaře přines, a ona ti půjčí svou smrtící
zbraň,“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak síň se jmenuje, již objímají
pověstné plameny?“

Fjölsvinn:
„Lýr se jmenuje lesklá síň na hrotu
skvoucí skály. Jen zvěst o pokladech tohoto paláce
dojde k dětem lidí.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědětje má vůle: kdo z ásů postavil, co uvnitř
jsem spatřil za hořící hradbou?“

Fjölsvinn:
„Uni a Íri, Óri a Bari, Var a Vegdrasil, Darri a
Ári, Delling, Atvard, Lidskjálf, Loki,“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak skála se jmenuje, na níž
sedět vidím nádhernou nevěstu?“

Fjölsvinn:
„Lyfjaberg je skála, jež dlouho již přináší
nemocným zdraví a zdar. Choré ženě žádost
se vyplní, když na hřbet vystoupí hory.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: jak dívky se jmenují
divukrásné, které v míru u Menglödy
dlí?“

Fjölsvinn:
„Hlíf jedna, druhá Hlíftrasa, Tjódvarta
třetí, Björt a Bleik, Blíd a Fríd, Eir a
Aurboda.“

Svipdag:
„Povéz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a
co vědět je má vůle: ochrání všechny, kdo
obět jim přinesou, když pomoci budou potřebovat?“

Fjölsvinn:
(„Všechny ochrání,) kdo obět jim přinesou na
posvátné půdě. Není nebezpečí, v němž
by neposkytly svou plnou pomoc.“

Svipdag:
„Pověz mi, Fjölsvinne, nač se tě zeptám a co
vědět je má vůle: zda žije muž, který v Menglödině
sladkém spočine objetí?“

Fjölsvinn:
„Není mezi muži, kdo by v Menglödině sladkém
spočinul objetí, leč Svipdag jediný: jen jemu byla
slíbena za ženu žádoucí Menglöd.“

Svipdag:
„Otevři dveře, dovnitř mě pusť, zde vidíš Svipdaga
stát. Neb aspoň vyzvědět jdi, proti vůli-li není
Menglödě moje milování.“

Fjölsvinn:
„Menglödo, slyš: muž sem přišel, jdi přítele
přivítat! Psi dorážejí, dům se otevřel,
Svipdag sám vkročil v tvou síň.“

Menglöd
k Fjölsvinnovi: „Havrani hladní ať ti z tvé
hlavy v oprátce oči vyklovou, je-li to lež, že z lásky
ke mně muž do mých síní zavítal.“

Menglöd
k Svipdagovi: „Jak jsi sem přijel, po jakých cestách,
jaké jméno ti doma dali? Znamení rodu a jméno
chci znát, jsem-li ti osudem určena.“

Svipdag:
„Svipdag se jmenuji, Sólbjart byl můj otec, mrazivou
cestou jsem musel sem jet. Urdinu výroku utéci nelze, i
kdyby hanbou hrozil.“

Menglöd:
„Bud mi vítán, má vůle je splněna.
Polibek pozdravu následuj. Pohled na milého vždy toho
potěší, kdo láskou lne k druhému.

Dlouho jsem
seděla na Lyfjabergu, čekala na tebe den co den. Teď se vyplnilo,
co vůlí mou bylo, žes přišel, milý, do mých
síní.

Tolik jsem
po tvém toužila náručí – stejně jak ty po mé
lásce. Ted už je pravda, že spolu půjdem a nic nás v
životě nerozloučí.“