Völundarkviða – Píseň o Völundovi

Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru; ta se jmenovala Böndvild. Byli tři bratři, synové finského krále. Jeden se jmenoval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Jezdili na lyžích a lovili zvěř. Přišli do Úlfdalu a postavili si tam dům. Jest tam jezero, jemuž se říká Úlfsjár. Brzy z rána zastihli na břehu tři ženy, předly len. A vedle nich ležely jejich labutí rouchy. Byly to valkyrje. Byly tam dvě dcery krále Hlödvéra, Hladgunn Svanhtiv a Hervör Vědma; třetí byla Ölrún, dcera Kíarova z Vlachů. Odvedli si je sebou do příbytku. Vzal si Egil Ölrúnu, Slagfin Svanhitu a Völund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a už se nevrátily. Egil se vydal na lyžích hledati Ölrúnu a Slagfin hledal Svanhitu, ale Völund zústal v Úlfdalu. Byl nejdovednějším umělcem, o jakém se vypravuje ve starých zkazkách. Král Nídud ho dal chytit násilím, jak se o tom pěje v této písni:

I.
OD JIHU LETĚLY
TEMNÝM LESEM
VYLKYRJE MLADÉ
VÁLKU VÉSTI;
NA BŘEHU JEZERA
JITŘNÍ ŽENY
STANULY CHVÍLI
A DRAHÝ LEN PŘEDLY.

II.
JEDNÉ Z TĚCHTO
PANNEN PŘEKRÁSNÝCH
SPOČINUL EGIL
NA PRSOU BÍLÝCH.
SVANHVIT LETĚLA
V LABUTÍ ROUŠE,

TŘETÍ SESTRA
Völundovi
KOLEM BÍLÉ
PADLA ŠÍJE.

III.
SEDĚLY POTOM
SEDMERO ZIM,
OSMOU CELOU
TOUHOU NYLY,
DEVÁTÁ ZIMA
JE ODLOUČILA;
TOUŽILY PANNY
PO LESE TEMNÉM. –
OSUDEM MLADÁ
VĚDMA JE VINNA

IV.
Z LOVU SE VRÁTIL
STŘELEC BYSTRÝ
VÖLUND ZNAVENÝ
DLOUHOU CESTOU,
SLAGFIN A EGIL
SÍNĚ NAŠLI PRÁZDNÉ,
SEM TAM CHODILI,
PÁTRALI KOLEM.

V.
JEL EGIL K VÝCHODU
ZA ÖLRÚNOU,
SLAGFIN K JIHU
ZA SVANHVITOU.
SAMOTEN VÖLUND
V ÚLFDALU ZŮSTAL,
DRAHÉ KAMENY
DO ZLATA SÁZEL,
PRSTENŮ ČLÁNKY
KE ČLÁNKŮM POJIL;
TAK TU ČEKAL
ŽENU BÍLOU,
KDYBY SE PŘECE MU
VRÁTITI CHTĚLA.

VI.
TEHDY ZVÍ NÍDUD,
NÍARŮ KNÍŽE,
SÁM ŽE VÖLUND
V ÚLFDALU ŽIJE.
ZA NOCI PŘIJELI
OBRNĚNCI,
ŠTÍTY SE ZALESKLY
V MĚSÍČNÍM SVITU.

VII.
SE SEDEL SKOČILI
VEDLE SÍNĚ,
VEŠLI DOVNITŘ
PODÉL JIZBY.
NA LÝKU VIDĚLI
PRSTENY VISET,
SEDM SET VŠECH,
JEŽ HRDINA MĚL.

VIII.
S pouta je stáhli,
na pouto navlékli,
jednoho jen nenavlékli.
Z lovu se vrátil
STŘELEC BYSTRÝ,
VÖLUND ZNAVENÝ
DLOUHOU CESTOU.

IX.
VEŠEL DOVNITŘ
MEDVĚDA PÉCI,
ZAPLÁLO SUCHÉ
BOROVÉ CHRASTÍ;
VYSHLÉ DŘEVO
HOŘELO LOVCI.

X.
USEDL VÖLUND
NA MEDVĚDOVINU,
PRSTENY POČÍTAL,
POHŘEŠIL JEDNOHO.
MYSLIL, ŽE HLÖDVOVA
SVĚTLÁ DCERA,
VĚDMA MLADÁ,
SE VRÁTILA DOMŮ.

XI.
SEDĚL TAK DLUHO,
AŽ SPÁNEK JEJ POJAL,
AŽ ZASE PROCITL
PRO NEŠTĚSTÍ.
NA RUKOU LEŽELY
OKOVY TĚŽKÉ,
NA NOHOU PAK
POUTA PEVNÉ.

XII.
„KDO JSOU TI MOCNÍ,
CO LÝKOVÉ LANO
VLOŽILI NA MNE
A ÚDY MI SPJALI?“

XIII.
NÍDUD PRAVIL,
NÍADŮ KNÍŽE:
„JAK JSI, VÖLUNDE,
ÁLFŮ VLÁDCE,
NALEZL V ÚLFADU
NAŠE ZLATO?“
XIV.
Völund pěl:
„NEBYLO ZLATO
NA CESTOVĚ GRANOVĚ;
MÁ ZEM JE VZDÁLENA
VRCHŮM RÝNSKÝCH.

VÍCE STATKŮ
TUŠÍM JSME MĚLI,
KDYŽ RODINOU ŠŤASTNOU
DOMA JSME BYLI

XV.
HLADGUNN A HRVÖR
Z HLÖDVA VZEŠLY,
KÍARA DCEROU ÖLRÚN BYLA.
Královna pěla:

Král Nídud dal dceři své Bödvildě zlatý prsten, který sňal Völundovi z lýka. Sám pak byl opásán mečem, který patřil Völundovi.

XVI.
NÍDUDA ŽENA
VENKU STÁLA,
DOVNITŘ VEŠLA
PODÉL SÍNĚ.
STANULA V JIZBĚ
A TIŠE DĚLA:
„NENÍ VLÍDNÝ,
KDO Z LESA PŘIJDE.

A KDYŽ SPATŘÍ
BÖDVILDIN PRSTEN.
PŘEŘEŽTE MU
NA NOHOU ŠLACHY,
AŤ SEDÍ DO SMRTI
NA SAEVARSTADU!

XVII.
„OČI JSOU PODOBNY
LESKLÉMU HADU,
ZUBY SKŘÍPE,
MEČ KDYŽ ZHLÉDNE

Tak se stalo, že mu přeřezali šlachy na kolenou, a vsadili jej na chlum poblíž suché země, který se jmenoval Saevarstad. Tam kovali králi všeliké skvosty. Nikdo k němu nesměl než král sám.

Volund pěl:

XVIII.
„NÍDUDU U PASU
MEČ SE LESKNE,
JEJŽ JSEM ZOSTŘIL,
CO JSEM MOH NEJVÍC,
JEJŽ JSEM ZTUŽIL,
JAK NEJLÍP JSEM DOVED;
NIKDY UŽ NEZOČÍM
ČEPELE ČISTÉ,
NIKDY HO VÖLUNDA
NESPATŘÍ VÝHEŇ.

XIX.
BÖDVILD NOSÍ
BEZ NÁHRADY
NEVĚSTY MÉ
PRSTEN RUDÝ.“

XX.
SEDĚL A BDĚL
A KLADIVEM TEPAL,
NA KRÁLE BRZY
LÉČKU SMYSLIL.
PŘIŠLI DVA HOŠI
NAHLÉDNOUT KE DVEŘÍM,
NÍUDA SYNOVÉ,
NA SAEVARSTAD.

XXI.
USEKL HLAVY
PACHOLATŮM,
TĚLA V BLÁTĚ
POD MĚCHEM UKRYL;
LEBKY, KTERÉ
VLASŮ ZBAVIL,
OBLOŽIL STŘÍBREM
A DAROVAL KRÁLI.

XXII.
„PŘIJĎTE SEM SAMI
NĚKDY JINDY!
ZLATO VŠECHNO
DÁM VÁM DAREM.
NERCETE PANÁM
NI MUŽŮM V SÍNI,
NERCETE NIKOMU,
ŽE JSTE TU BYLI!“

XXIII.
BRZY ŘEKL
BRATR BRATRU,
DRUH DĚL DRUHU:
„POJĎME K NĚMU!“
K TRUHLICI PŘIŠLI,
KLÍČE CHTĚLI,
CHTIVOST JE ZVLÁDLA,
KDYŽ SPATŘILI POKLAD.

XXIV.
USEKL HLAVY
PACHOLATŮM,
TĚLA V BLÁTĚ
POD MĚCHEM UKRYL;
LEBKY, KTERÉ
VLASŮ ZBAVIL,
OBLOŽIL STŘÍBREM
A DAROVAL KRÁLI.

XXVI.
CHVÁLILA BÖDVILD
SPONU KRÁSNOU
S PUKLÝM PRSTENEM
K VÖLUNDU PŘIŠLA:
„NETROUFÁM SI
NEŽ TOBĚ TO ŘÍCI.“

XXVII.
Volund pěl:
„SPRAVÍM ZLATA
NEDOSTATEK,
OTCI ŽE BUDEŠ SE
KRASŠÍ ZDÁTI,
MATCE SVÉ PAK
MNOHEM LEPŠÍ,
LÍBEZNĚJŠÍ
SAMA SOBĚ.“

XXVIII.
PIVA JÍ NALIL,
OBMYSLNÝ,
JAK TU SEDĚLA,
V SPÁNEK KLESLA. –
„TEĎ JSEM POMSTIL
HOŘE VŠECHNO
MIMO JEDNU
VELKOU ZLOBU.“

XXIX.
„KÉŽ BYCH,“ PĚL VÖLUND,
„ZAS NA NOHY MOHL,
JEŽ MUŽI NÍDUDA
OCHROMILI!“
SE SMÍCHEM VÖLUND
SE DO VZDUCHU VZNESL,
PLAČÍC BÖDVILD
ODCHÁZELA,
BOJÍC SE HNĚVU
OTCE I SVŮDCE.

XXX.
NÍDUDA ŽENA
VENKU STÁLA,
DOVNITŘ VEŠLA
PODÉL SÍNĚ
– VÖLUND SI NA ZDI
ODPOČINUL – :
„BDÍŠ-LI, NÍDUDE
NÍARŮ KRÁLI?“

XXXI.
Nídud pěl:
„STÁLE BDÍM
BEZ RADOSTI,
OD SMRTI SYNŮ
JSEM NEZAVŘEL OKA;
HLAVA JE CHLADNÁ
JAKO TVÉ RADY;
CHCI SI TEĎ, VÖLUNDE,
PROMLUVIT S TEBOU.

XXXII.
ŘEKNI MI, VÖLUNDE,
ALFŮ KNÍŽE,
JAKÝ OSUD
SYNY MÉ STIHL?“

XXXIII.
Völund pěl:
„PŘÍSAHY VŠECHNY
DŘÍV MUSÍŠ VYDAT,
PŘI LODI PŘÍDI
A OKRAJI ŠTÍTU,
PŘI KONĚ KOPYTU,
PŘI OSTŘÍ MEČE:
VÖLUNDA ŽENĚ
ŽE NEUBLÍŽÍŠ,
ANI JI SE SVĚTA
NESPROVODÍŠ,
TŘEBA ZNALS ŽENU,
KTEROU JSEM POJAL,
A DÍTĚ NÁM ROSTLO
VE TVÝCH SÍNÍCH.

XXXIV.
V KOVÁRNĚ, KTEROUS
PRO MNE DAL ZŘÍDIT,
NAJDEŠ MĚCHY
STŘÍSNĚNÉ KRVÍ;
HLAVY JSEM USEKL
PACHOLATŮM,
TĚLA V BLÁTĚ
POD MĚCHEM UKRYL.

XXXV.
LEBKY, KTERÉ
VLASŮ JSEM ZBAVIL,
OBLOŽIL STŘÍBREM
A DAROVAL TOBĚ;
DRAHOKAMY
Z OČNÍCH DŮLKŮ
POSLAL JSEM MOUDRÉ
NÍDUDA ŽENĚ.

XXXVI.
ZE ZUBŮ PAK
OBOU BRATRŮ
SPONY JSEM ZROBIL
A BÖDVILDĚ POSLAL;
BÖDVILD NYNÍ
S ÚTĚŽKEM CHODÍ,
OBOU VÁS
JEDINÁ DCERA.“

XXXVII.
Nídud pěl:
„NIKDY JSI KRUTĚJŠÍ
NEVEDL ŘEČI;
VÍC, VÖLUNDE,
NECHCI VĚDĚT;
NIKDO NI S KONĚ
TĚ NEDOSÁHNE,

NEMÁM STŘELCE,
JENŽ BY TĚ DOVEDL
S VÝŠE MRAČNÉ
SESTŘELITI.“

XXXXIII.
SE SMÍCHEM VÖLUND
DO VÝŠE VZLÉTL;
ZARMOUCEN DOLE
NÍDUD ZŮSTAL.

XXXXIV.
Nídud pěl:
„VSTÁVEJ, THAKKRÁDE,
NEJLEPŠÍ Z RABŮ!
VYBÍDNI BÖDVILDU,
BÍLOU PANNU,
KRÁSNĚ ODĚNA
K OTCI BY PŘIŠLA.“
XXXXV.
„PRAVDA-LI, BÖDVILDO,
CO MI ŘEKL;
BYLA JSI S VÖLUNDEM
NA OSTROVĚ?“

XXXXVI.
Bödvild pěla:
„PRAVDA JE, OTČE,
CO TI ŘEKL,
BYLA JSEM S VÖLUNDEM
NA OSTROVĚ
VE CHVÍLI NEŠTĚSTÍ
– KÉŽ BY BYLA MINULA! –
TĚŽKO MI BYLO
BRÁNIT SE MUŽI,
TĚŽKO MI BYLO
RADY SI VĚDĚT.“