Fonologie

2.1 Samohlásky

  1. Nejdůležitějšími změnami samohlásek jsou přehláska (umlaut), lom (brechung) a střída (ablaut).

2.1.1 Přehlásky

  1. i-přehlásky způsobuje následující i nebo j, které bylo následně vypuštěno:
    a (ǫ) → ęmann (muž v akuz.), męnn (muži), hǫnd (ruka), hęndr (ruce)
    á → æmál (řeč), mæla (mluvit)
    e (ja, jǫ) → iverðr (hodnota), virða (ohodnotit)
    u (o) → yfullr (plný), fylla (vyplnit); lopt (vzduch), lypta (zvedat)
    ú → ýbrún (obočí), brýnn (pl.)
    o → ökoma (přijít), kömr (přichází)
    ó → œfór (šli), fœra (přinést)
    au → eylauss (uvolněný), leysa (uvolnit)
    jú (jó) → ý sjúkr (nemocný), sýki (nemoc); ljósta (udeřit), lýstr (udeří)
  2. Změna a na ę je někdy důsledkem následujícího k, g nebo ng jako v dęgi, dat. sg. slova dagr (den), tękinn (vzatý), gęnginn (odešlý), inf. taka, ganga. i se objevuje vždy namísto e a u namísto o před nosovkou následovanou další souhláskou: binda (svázat pl.), bundinn (svázaný) s bresta (prasknout), pp. brostinn.
  3. u-přehláska způsobená následujícím u, které je často vypuštěno:
    a → ǫdagr (den), dat. pl. dǫgum; land (země), pl. lǫnd.
  4. Neakcentované ǫ se mění na u, jako v sumur, pl. sumar (léto), kǫlluðu (oni volali), inf. kalla.

2.1.2 Lom

  1. Jediná samohláska, která se mění lámáním je e; když následuje původní a, tak se mění na ja, když následuje u, tak se mění na jako v jarðar gen. od jǫrð (země). Když následuje původní i, tak se přehlasuje na i jako ve skilðir pl. nom. od skjolðr (štít), gen. skjaldar.

2.1.3 Střída (ablaut)

  1. Střídou se samohlásky mění následovně:
    a → ófara (jít) pret. fór přehláskou z færa (přinést).
    e (i, ja) → a → u (o) – bresta (puknout), prt. brast, prt. pl. brustu, pp. brostinn
    finna (najít), fundinn (nalezený), fundr (schůzka).
    e → a → á → ostela (krást), prt. stal, prt. pl. stálu, pp. stollin.
    e → a → á → e – gefa (dát), gaf (on dal), gáfu (oni dali), gefinn (daný), gjǫf (dar), u-lom gef-, gæfa (štěstí) přehláskou z gáf-.
    í → ei → iskína (zářit), skein (on zářil), skinu (oni zářili); sól-skin (sluneční svit).
    (jó) → au → u → oljúga (lhát), prt. laug, prt. pl. lugu, pp. loginn, lygi (lež) přehláskou z lug-.
    skjóta (střelit), skjótr (běh), skotinn (střelil pt.), skot (rána).

2.1.4 Další změny

  1. V akcentovaných slabikách jsou všechny koncové samohlásky dlouhé: þá (potom), (teď).
  2. Flektivní a derivační samohlásky jsou po dlouhých akcentovaných samohláskách často vypouštěny, srovnej: ganga (jít) s (získat) a dat. pl. knjám (kolenům) s húsum (domům).
  3. Samohlásky před l následovaným souhlásky jsou často prodloužené: hálfr (poloviční), fólk (lid); srovnej fólginn (skrytý) s brostinn (pt. prasknout).

2.2 Souhlásky

  1. v se vynechává před o a u: vaxa (růst) → prt. óx, vinna (vyhrát) → unnin (vyhrál), svelta (hladovět) → soltinn (hladový).
  2. *-lnr, *-nr, *-sr se vždy mění na -ll, -nn, -ss po dlouhé samohlásce či dvojhlásce jako v: stóll (židle), ak. stól, steinn (kámen), ak. stein, víss (moudrý), fem. vís a v neakcentovaných slabikách jako v: mikill (mocný), fem. mikil, borinn (nesený), fem. borin, ýmiss (různý), fem. ýmis.
  3. Slova, ve kterých l, n, r, s předchází souhláska, se r vypouští úplně, jako v masc. nom. jarl (hrabě), hrafn (havran), vitr (moudrý), þurs (obr), lax (losos).
  4. Pokud l a n předchází krátká akcentovaná samohláska, r se obecně ponechává, jako v: stelr (krade), vinr (přítel), sr se mění na ss jako kdekoli jinde.
  5. r po ll se ponechává, stejně jako většinou po nn jako v masc. nom. allr (všichni), bręnnr (hoří).
  6. z často znamená đs nebo ts jako v þér þykkizk (ty vypadáš) = *þykkiđ-sk, Vest-firzkr (patřící k Západním zátokám) = -*firđskr (fǫrđr – zátoka).
  7. Flektivní t se často zdvojuje po dlouhé akcentované samohlásce: fár (několik) neut. fátt (srovnej s allr – všichni, neut. allt), (viděl jsem), sátt (tys viděl).